DRACI

2001 - Osud kouzelné lahvičky

Vyprávění první

Vše se začalo nenápadně a nevině. Jak už to bývá, tyto události se staly předzvěstí a důvodem událostí velkých tak, že kvůli nim po třicet let celou Evropou otřásaly válečné rozbroje, padaly hlavy panovníků i celé dynastie. Pro tyto události byla ukončena zlatá éra hledání kamene mudrců.

V německém městě Pasově se dvě zvědavé děti, Jáchym a Karolina, které mnoho slyšeli o slavných alchymistech, o magistru Kelly či Johnu Dee, jednoho večera, samozřejmě bez vědomí rodičů, vydaly na malou obhlídku tajné alchymistické laboratoře.

O její existenci se dozvěděly čirou náhodou a byla to výzva, na kterou se během jejich nudného pobytu v Pasově, nedalo neodpovědět. Ale vše popořádku. Stalo se tak jednoho zasněženého lednového večera roku 1611. V Čechách v té době panoval císař Rudolf. Velký milovník umění a tajných věd alchymie do nichž vkládal velké naděje a finační částky. Myslím však, že spravedlivá a rozvážná vláda, by mu přinesla více spokojenosti, než marné úsilí o kámen mudrců.

Alchymie a umění tvořily větší část Rudolfových výdajů, než správa země a stejně tak to bylo s jeho časem. Čeští páni proto s Rudolfem byli v dlouhém sporu, stejně jako jeho bratr Matyáš. Jednotlivé strany sporu se připravovaly na budoucí střet a pražský dvůr, stejně jako dvory významných šlechticů, byl plný intrik, diplomatů, ale i špiónů. Proto také Čeští páni vyslali svého vyslance na dvůr Leopolda pasovského, Rudolfova bratrance. Na kloub podivných intrik Rudolfa a Leopolda měl přijít pan Matyáš Jizbický, otec Jáchyma a Karoliny. Právě tyto děti se staly hlavními hrdiny našeho příběhu.

Otec je s sebou vyjimečně vzal na diplomatické jednání do Pasova, neboť měli v plánu s celou rodinou navštívit rodiče jeho ženy Barbory ze Schwandorfu, v městečku Schwandorf poblíž Regensburku a strávit u nich vánoční svátky.

Jak jste jistě pochopili matka Jáchyma a Karoliny pocházela z Německa. V té době se nejednalo o nic mimořádného, hranice mezi státy a lidmi byli jaksi pozvolnější. U Jizbických doma se mluvilo jak česky tak německy.

Vše se trochu zkomplikovalo a Matyáš Jizbický byl nucen zůstat v Pasově déle než předpokládal a na Vánoce se Jáchym a Karolina k dědečkovi a babičce do Schwandorfu nedostali. Místo toho si krátili dlouhou chvíli tím, že s ostatními dětmi sáňkovali z malého kopečka za Pasovem. Samozřejmě za dozoru jejich chůvy Dory, neboť se neslušelo, aby se šlechtické děti po městě potulovaly sami.

Tam se také seznámili s Frickem, synem pasovského krejčího, který byl velký obdivovatel tajných nauk alchymie. Jeho otec si přál , aby z něho vyrostl dobrý krejčí, který jednou převezme jeho zavedenou živnost. Fricek měl však jiné plány, chtěl se stát alchymistou. Za ušetřené peníze si tajně dokonce koupil alchymistické pojednání o transmutaci olověných šupin na zlato. Pozorně spisek studoval a doufal, že se mu jednou podaří vysněnou přeměnu uskutečnit.

Právě Fricek přišel s tím, že se mu podařilo zjistit, že ve městě existuje také jedna alchymistická laboratoř. Jistě by nebylo od věci se do ní podívat, jak vlastně vypadá ve skutečnosti. S tímto nápadem přišel Fricek za Jáchymem, neboť věděl, že Jáchym je jediný, s kým se o alchymii může bavit. Jáchym sice Frickovu pojednání o přeměně olova ve zlato moc nevěřil, ale alchymie byla tak tajemná, že málokterý kluk v jeho letech jí mohl odolat.

Kluci se domluvili, že večer po klekání, až je uloží ke spánku, se vykradou ven a podniknou výpravu do alchymistické laboratoře. A vše si tam v klidu prohlédnou. Trochu se vše zkomplikovalo tím, že když se domlouvali, uslyšela je Jáchymova mladší sestra Karolína a nedala jinak, než že musí s nimi.

Jáchym a Karolína počkali až jejich chůva usnula a vyrazili na stanovené místo. Sejít se měli na schodech kostela. Byla zima a všude se tiše z oblohy sypal drobounký poprašek, který bělil špinavá místa na sněhu. Děti čekaly dost dlouho a Fricek stále nikde. Když už byly dost promrzlé, Karolína řekla: "Je to srab, nemá cenu na něj čekat. Když viděl tu tmu zůstal raději doma." Jáchym přitakal: " Jasně, nemá cenu, na něj čekat, jdeme sami." " Ty víš kde to je?" Jáchym se tajuplně pousmál. " Když jsme se vraceli ze sáňkování, Fricek mi ukázal dům v jehož sklepení to má být."

Nebylo na co čekat, děti se vydaly k označenému domu. Nešlo o nic jednoduchého, neboť pouliční osvětlení ještě nebylo vynalezeno a lucernu si s sebou vzít nemohly, protože by se hned prozradily. Jen sněhové siluety jim napomáhaly v orientaci. Jáchym bezpečně dorazil k označenému domu a rozhlížel se, jak by se dostaly dovnitř. Průjezd byl otevřený a v něm nalezly sklepní okénko, kterým se do sklepa shazovaly sudy s pivem.

Děti sjely okénkem dolů. Zatímco v průjezdu mohly alespoň tušit obrysy domů, zde se ocitly v naprosté tmě. Karolína se chytila Jáchyma za ruku a nebudeme si namlouvat, že se nebála. Jáchym na tom nebyl o moc lépe. Strach je ovšem od toho aby se překonával, proto sáhl do kapsy a vyndal zní křesadlo s malou lampičkou, kterou si k tomuto účelu vzal s sebou.

Když se od lampičky po sklepení rozlilo světlo, dostavilo se zklamání. Byly v obyčejném sklepě s pytli plnými zrní, prosa a hrachu, soudkem piva a nějakým dalším harampádím. "Určitě je to tady." Opakoval Jáchym. "Bůh ví co si Fricek zase vymyslel. " Škaredila se Karolína.

Rozhodly se vydat po kamenných schodech nahoru do domu. Snad to bude tam. "Co když nás chytnou jako zloděje?" Strachovala se Karolína. "Měla jsi zůstat doma." Odbyl ji Jáchym. Potichu odsunuly petlici a dostali se do chodby domu. Jáchym plamenu lucerničky stínil rukou, takže vydávala, jen trošku světla. Děti se potichu plížily podél stěny, když tu někdo rázně zabušil na vchodové dveře.

V Jáchymovi a Karolíně by se v tom okamžiku krve nedořezal. Jáchym duchapřítomně sfoukl plamen a v temnotě čekali, co se bude dít dál. Pochvíli se bouchání opakovalo, přidalo se i tlumené klení a kopání do dveří. Děti strachy ani nedýchaly. V horním patře domu se začalo cosi hýbat a na schodech se objevila záře pochodně. Někdo šel otevřít. Jáchym vzal Karolínu za ruku a podél zdi vklouzli do nejbližší místnosti.

K jejich překvapení byla osvětlená svícemi na sedmiramenném svícnu. Okolo bylo spousta podivných věcí. Skleněné baňky a kahany, různé ampule plné nejroztodivnějších látek, mezitím bylo rozprostřeno několik knih plných podivných kreseb a vzorců. Ocitli se v alchymistické laboratoři.

Neměli moc času si vše prohlížet, neboť po schodech sestoupil muž s pochodní a vpustil nočního návštěvníka dovnitř. Oba si to namířili přímo do laboratoře.

Děti rychle zalezly pod stůl v rohu místnosti, přes který byl přehozen těžký přehoz. Z obou mužů viděli pouze boty. Muž s pochodní měl na nohou umoulané onuce a klapavé dřeváky. Příchozí měl vysoké kožené boty s ostruhami.

"Tak máte to pro mne, magistře?" zahalekal muž ve vysokých botách. " Víte, není to tak jednoduché, jedná se o složitý proces, jehož výsledek není nikdy jistý." Koktal muž v klapavých dřevákách. " Pane magistře, vždyť jsem vám již zaplatil." " Já vím plukovníku, ale pochopte,..." omlouval se ten v dřevákách. " Nemám, čas se tu s vámi, vybavovat, podle instrukcí knížete Leopolda a císaře Rudolfa mám táhnout na Prahu. Ihned." Řízně odsekly kožené boty. " V Pasově se říkalo, že táhnete do Nizození do Julich-Klene." Muž v kožených botách se hlučně zasmál. "To byl jen zastírací manévr. Ty čeští psi protestantský tu stále čmuchají, proto musím, odjet takto narychlo a za téhle siberie, v noci." Muž v dřevákách přitakal." Pravda, ten Jizbyckej tady snad bude sedět až do konce věků." Když padlo jméno otce obou dětí sedících pod stolem, sevřela je veliká úzkost. Zde se jednalo o záležitosti, kvůli kterým byl jejich otec v Pasově. Cítily, že se dozvěděly cosi důležitého, ale pořádně, nerozuměly co. Muž v kožených botách rozhovor zakončil. "Že zrovna vám Jizbický tak leží v žaludku. Ale nic. Vidím, že ten lektvar od vás nedostanu, takže vaše poslední možnost, je mi to zítra poslat po mém komoří." Magistr neprotestoval, zhasl svíčky a vyprovodil návštěvníka, ke dveřím.

Děti, ještě nějakou dobu seděly jako přimražení a hlavou se jim honila slova, pronesená o jejich otci. Když dům zase utichl, rychle vyklouzly ven a zasněženým městem se vrátily zpět do svých postelí. Bylo již načase, neboť ponocný již houkal půlnoc.

Vyprávění druhé

Ráno děti nemohly ani dospat. Na Prahu táhne jakési pasovské vojsko a jejich otec o tom nesmí vědět. Jak mu to ale říci a nepřiznat včerejší noční výlet. Jáchym a Karolína se rozhodli uchýlit se k malé lži a říci, že vše slyšeli včera na sáňkování. Otce jejich povídání zaujalo, ale nechtěl tomu věřit. Jak se dětí čím dál víc vyptával, jejich lež se hroutila, až nakonec museli přiznat celou pravdu o jejich nočním výletě. Matyáš Jizbický se nejprve strašně zlobil a nebylo úplně jasné zda to je kvůli nezbednosti jeho dětí, či proradnosti biskupa pasovského. Jeho rozčilení ukončil Vojtěch, jeho kočí, komoří a vůbec Matyášova pravá ruka, který mu přišel oznámit, že do domu přišel biskupský herold s několika vojáky.

Matyáš je přijal ve svém pokoji, který mu sloužil jako pracovna a salónek pro hosty. Herold mu suše oznámil, že on i jeho rodina a služebnictvo, jsou od této chvíle v domácím vězení. Důvodem bylo podezření ze špionáže v neprospěch jeho milosti císaře Rudolfa. Bylo jasné, že se něco děje.

Jakmile herold o pustil dům, dal Matyáš příkaz k tomu, aby bylo zabaleno to nejnutnější a celá rodina se rychle připravila na cestu. Vojtěch připravil saně, které stály ve dvoře. Během hodiny byli všichni připraveni. Zatím co balili, zavřel se Matyáš ve své pracovně a psal jakýsi dopis, ten opatřil svojí pečetí a uložil do malé truhličky. Jáchym zaslechl, jak otec svěřuje truhličku Vojtěchovi a s ustaraným výrazem říká, aby ji doručil za každou cenu.

Odjezd nebyl zrovna jednoduchý, neboť před domem, kde byli Jizbických ubytováni, stáli dva z vojáků, kteří přišli s heroldem. Nejprve jim Matyáš poslal po děvečce dva tupláky piva a když byli vojáci zaujati konzumací toho moku, vyrazil Vojtěch z vrat s krytými saněmi tak rychle, že než se vzpamatovali, byly saně již dost daleko, aby je mohli zastavit. Městskou branou se jim podařilo se štěstím proklouznout, ale vyhráno zdaleka ještě neměli. I kdyby je pohůnci Leopolda pasovského nechali na pokoji, cesta do Čech v tomto ročním období nebylo nic jednoduchého.

Čím víc se vzdalovali od Pasova tím lépe se cítili. Jáchyma štvalo, že rychlému spádu událostí pramálo rozumí, a že nemůže Frickovi vyprávět o své návštěvě alchymistické laboratoře.

Když viděl, že se jejich otec již nehněvá, nemohl se neoptat na smysl toho všeho. Otec mu trpělivě začal vysvětlovat situaci v Království Českém. Jak je jeho obyvatelstvo od dob Mistra Jana Husa rozděleno podle dvojího vyznání. O novinkách, které přinesla reformace Martina Lutera a jiných. Také o tom, jak Matyáš Habsburský mladší bratr císaře Rudolfa usiluje o císařský titul a České království. Jak se stavové čeští snaží o lepší správu země, které si císař nevšímá. O událostech roku 1609, kdy Matyáš táhnul na Rudolfa a kdyby se za císaře nepostavily Čechy, jak by asi dopadl. Za pomoc Českému sněmu slíbil rozsáhlá privilegia a skoro žádné z nich nesplnil. Proto dochází k takovým sporům mezi císařem a českými stavy. Jáchym i Karolína se na mnoho věcí ptali a ne vždy dostali uspokojivou odpověď. Politika nebyla ani tenkrát věcí jednoduchou a říci, kdo je v právu a kdo správný je velmi těžké.

Saně s rodinou Jizbických bezpečně překonaly pohraniční hory a ačkoliv viděli vojsko pasovských, které tu táhlo a obsazovalo vesnice a městečka ani na hranicích ve Strážným neměli vážnějších problémů. Bylo to kvůli tomu, že se zde jejich otec setkal se svým známým Oldřichem Vchynickým z Vchynic, který dělal pasovským rytmistra. Oldřich, který věděl o Matyášově diplomatické misi v Pasově přikázal vojákům, aby saně s jeho rodinou Jizbických nechali bez povšimnutí projet. V okamžiku, kdy saně projížděly strážní hlídkou pasovských ve Strážném byla ve všech jen malá dušička. Oldřichovi Vchynickému bylo jen divné, že Jizbický odmítl připojit se k jeho zásobovacímu konvoji s vojenskou ostrahou. Cestovat v takovém nečase a ještě v takových nejistých dnech bylo na pováženou. Ještě že se zpráva o útěku Matyáše Jizbickýho z Pasova šířila tak pomalu. Takto zasněženou krajinou putovali druhý den, když se přihodila událost, která vše řádně zamotala.

Zmiňovaná zpráva totiž do Strážného dorazila jen o několik hodin později, než saně Jizbických. Oldřích Vchynický si zlostí trhal vousy a hned ustanovil skupinku vojáků, kteří se pod jeho vedením vydali za Jizbickými. Již se pomalu začínalo šeřit, když Vojtěch z kozlíku uslyšel, že za nimi cválá houf vojáků. Upozornil na to Matyáše a ten za ním vylezl na kozlík. Když mezi vojáky rozpoznal Oldřicha Vchynického, věděl kolik uhodilo. A přitom do bezpečí to bylo tak blízko. Dohodli se s Vojtěchem, že se jim pokusí ujet, svoji kůži zadarmo nevydají. Vojtěch si připravil pušku s trychtýřovitě rozevřenou hlavní, která se plnila sekaným olovem a jejíž funkcí bylo rozprášit olovo do řad nepřátel a způsobit mezi nimi zmatek. Takovou používali především formánci na ochranu před loupeživou soldateskou. Pan Matyáš si ze saní vyndal svůj kord a bambitku, co s sebou vozil pro případ nouze. Dětem a manželce přikázal, aby si lehly na dno saní a čekaly.

Vojtěch hnal koně co mohli, ale přece jenom po celém dni byli cestou sněhem unaveni. Vojáci se kvapem přibližovali a když byli blízko Oldřich Vchynický začal kříčet. "Halt, stát Jizbickej, oder wir werden schisen, nebo budeme střílet." Nemusel to ani překládat pan Matyáš rozuměl oběma jazykům výborně. Místo aby s Vojtěchem zastavili otočil se a vypálil na vojáky z Vojtěchovi pušky. Výstřel jak z děla a spousta drobných kousků olova vykonaly své. Někteří vojáci a jejich koně byli zraněni, nastal zmatek jedem z koní upadl a přes něj další. Nikdo sice nebyl zraněn vážně, ale přesto se houf vojáků zastavil.

Matyáš rychle nabíjel a Oldřich se snažil znovu zformovat vojáky. Vojtěch hnal koně co mohl. Nebylo to nic platné jezdci jim byli hned v patách. Další střelby se vojáci již nezalekli, brzy saně dohonili a zastavili je. Další odpor neměl cenu. Vojtěcha i pana Matyáše vojáci strhli do sněhu a chtěli je lynčovat. Vojtěch dostal do hlavy pažbou muškety a omdlel. Rozzuřený Vchynický s čelem krvavým od škrábance po předchozí střelbě se vrhl na Matyáše a chtěl ho udeřit, ten však jeho ránu odrazil a naopak ho udeřil tak, že soupeř upadl do sněhu. V dalším boji mu zabránil kord jednoho z vojáků na prsou. Vchynický se postavil a několikrát pana Matyáše s kletbami udeřil. "To by stačilo, pane Vchynický." Přerušila výlev jeho vzteku maminka Jáchyma a Karolíny paní Barbora ze Schwandorfu. "Bijete šlechtice a diplomata. Jestli Vám to není známo." Vchynický se zarazil a rozkřikl se na ni. "Biji podlého špeha, který pomáhá osnovat intriky proti jeho císařské milosti." "Pro taková vážná obvinění je třeba podat přesvědčivé důkazy." odvětila pevně paní Barbora. Vchynický se ještě více rozčílil. "Vy mi jako obyčejná ženská nebudete radit co mám dělat a co ne, to vím nejlépe sám."

To se do rozhovoru chtěl vložit pan Matyáš když na za zatáčkou lesní cesty, kde stáli, se objevila Prachatická městská hotovost. Byl to sice houf početný, ale slabě vyzbrojený. Než se kdo nadál plnou silou zaútočil na stojící pasovské vojáky. Pěší měšťané se na ně vrhli s halapartnami a výkřiky "Žeňte je cizáky." nebo "Táhněte domů holoto

Vyprávění první

Vše se začalo nenápadně a nevině. Jak už to bývá, tyto události se staly předzvěstí a důvodem událostí velkých tak, že kvůli nim po třicet let celou Evropou otřásaly válečné rozbroje, padaly hlavy panovníků i celé dynastie. Pro tyto události byla ukončena zlatá éra hledání kamene mudrců.

V německém městě Pasově se dvě zvědavé děti, Jáchym a Karolina, které mnoho slyšeli o slavných alchymistech, o magistru Kelly či Johnu Dee, jednoho večera, samozřejmě bez vědomí rodičů, vydaly na malou obhlídku tajné alchymistické laboratoře.

O její existenci se dozvěděly čirou náhodou a byla to výzva, na kterou se během jejich nudného pobytu v Pasově, nedalo neodpovědět. Ale vše popořádku. Stalo se tak jednoho zasněženého lednového večera roku 1611. V Čechách v té době panoval císař Rudolf. Velký milovník umění a tajných věd alchymie do nichž vkládal velké naděje a finační částky. Myslím však, že spravedlivá a rozvážná vláda, by mu přinesla více spokojenosti, než marné úsilí o kámen mudrců.

Alchymie a umění tvořily větší část Rudolfových výdajů, než správa země a stejně tak to bylo s jeho časem. Čeští páni proto s Rudolfem byli v dlouhém sporu, stejně jako jeho bratr Matyáš. Jednotlivé strany sporu se připravovaly na budoucí střet a pražský dvůr, stejně jako dvory významných šlechticů, byl plný intrik, diplomatů, ale i špiónů. Proto také Čeští páni vyslali svého vyslance na dvůr Leopolda pasovského, Rudolfova bratrance. Na kloub podivných intrik Rudolfa a Leopolda měl přijít pan Matyáš Jizbický, otec Jáchyma a Karoliny. Právě tyto děti se staly hlavními hrdiny našeho příběhu.

Otec je s sebou vyjimečně vzal na diplomatické jednání do Pasova, neboť měli v plánu s celou rodinou navštívit rodiče jeho ženy Barbory ze Schwandorfu, v městečku Schwandorf poblíž Regensburku a strávit u nich vánoční svátky.

Jak jste jistě pochopili matka Jáchyma a Karoliny pocházela z Německa. V té době se nejednalo o nic mimořádného, hranice mezi státy a lidmi byli jaksi pozvolnější. U Jizbických doma se mluvilo jak česky tak německy.

Vše se trochu zkomplikovalo a Matyáš Jizbický byl nucen zůstat v Pasově déle než předpokládal a na Vánoce se Jáchym a Karolina k dědečkovi a babičce do Schwandorfu nedostali. Místo toho si krátili dlouhou chvíli tím, že s ostatními dětmi sáňkovali z malého kopečka za Pasovem. Samozřejmě za dozoru jejich chůvy Dory, neboť se neslušelo, aby se šlechtické děti po městě potulovaly sami.

Tam se také seznámili s Frickem, synem pasovského krejčího, který byl velký obdivovatel tajných nauk alchymie. Jeho otec si přál , aby z něho vyrostl dobrý krejčí, který jednou převezme jeho zavedenou živnost. Fricek měl však jiné plány, chtěl se stát alchymistou. Za ušetřené peníze si tajně dokonce koupil alchymistické pojednání o transmutaci olověných šupin na zlato. Pozorně spisek studoval a doufal, že se mu jednou podaří vysněnou přeměnu uskutečnit.

Právě Fricek přišel s tím, že se mu podařilo zjistit, že ve městě existuje také jedna alchymistická laboratoř. Jistě by nebylo od věci se do ní podívat, jak vlastně vypadá ve skutečnosti. S tímto nápadem přišel Fricek za Jáchymem, neboť věděl, že Jáchym je jediný, s kým se o alchymii může bavit. Jáchym sice Frickovu pojednání o přeměně olova ve zlato moc nevěřil, ale alchymie byla tak tajemná, že málokterý kluk v jeho letech jí mohl odolat.

Kluci se domluvili, že večer po klekání, až je uloží ke spánku, se vykradou ven a podniknou výpravu do alchymistické laboratoře. A vše si tam v klidu prohlédnou. Trochu se vše zkomplikovalo tím, že když se domlouvali, uslyšela je Jáchymova mladší sestra Karolína a nedala jinak, než že musí s nimi.

Jáchym a Karolína počkali až jejich chůva usnula a vyrazili na stanovené místo. Sejít se měli na schodech kostela. Byla zima a všude se tiše z oblohy sypal drobounký poprašek, který bělil špinavá místa na sněhu. Děti čekaly dost dlouho a Fricek stále nikde. Když už byly dost promrzlé, Karolína řekla: "Je to srab, nemá cenu na něj čekat. Když viděl tu tmu zůstal raději doma." Jáchym přitakal: " Jasně, nemá cenu, na něj čekat, jdeme sami." " Ty víš kde to je?" Jáchym se tajuplně pousmál. " Když jsme se vraceli ze sáňkování, Fricek mi ukázal dům v jehož sklepení to má být."

Nebylo na co čekat, děti se vydaly k označenému domu. Nešlo o nic jednoduchého, neboť pouliční osvětlení ještě nebylo vynalezeno a lucernu si s sebou vzít nemohly, protože by se hned prozradily. Jen sněhové siluety jim napomáhaly v orientaci. Jáchym bezpečně dorazil k označenému domu a rozhlížel se, jak by se dostaly dovnitř. Průjezd byl otevřený a v něm nalezly sklepní okénko, kterým se do sklepa shazovaly sudy s pivem.

Děti sjely okénkem dolů. Zatímco v průjezdu mohly alespoň tušit obrysy domů, zde se ocitly v naprosté tmě. Karolína se chytila Jáchyma za ruku a nebudeme si namlouvat, že se nebála. Jáchym na tom nebyl o moc lépe. Strach je ovšem od toho aby se překonával, proto sáhl do kapsy a vyndal zní křesadlo s malou lampičkou, kterou si k tomuto účelu vzal s sebou.

Když se od lampičky po sklepení rozlilo světlo, dostavilo se zklamání. Byly v obyčejném sklepě s pytli plnými zrní, prosa a hrachu, soudkem piva a nějakým dalším harampádím. "Určitě je to tady." Opakoval Jáchym. "Bůh ví co si Fricek zase vymyslel. " Škaredila se Karolína.

Rozhodly se vydat po kamenných schodech nahoru do domu. Snad to bude tam. "Co když nás chytnou jako zloděje?" Strachovala se Karolína. "Měla jsi zůstat doma." Odbyl ji Jáchym. Potichu odsunuly petlici a dostali se do chodby domu. Jáchym plamenu lucerničky stínil rukou, takže vydávala, jen trošku světla. Děti se potichu plížily podél stěny, když tu někdo rázně zabušil na vchodové dveře.

V Jáchymovi a Karolíně by se v tom okamžiku krve nedořezal. Jáchym duchapřítomně sfoukl plamen a v temnotě čekali, co se bude dít dál. Pochvíli se bouchání opakovalo, přidalo se i tlumené klení a kopání do dveří. Děti strachy ani nedýchaly. V horním patře domu se začalo cosi hýbat a na schodech se objevila záře pochodně. Někdo šel otevřít. Jáchym vzal Karolínu za ruku a podél zdi vklouzli do nejbližší místnosti.

K jejich překvapení byla osvětlená svícemi na sedmiramenném svícnu. Okolo bylo spousta podivných věcí. Skleněné baňky a kahany, různé ampule plné nejroztodivnějších látek, mezitím bylo rozprostřeno několik knih plných podivných kreseb a vzorců. Ocitli se v alchymistické laboratoři.

Neměli moc času si vše prohlížet, neboť po schodech sestoupil muž s pochodní a vpustil nočního návštěvníka dovnitř. Oba si to namířili přímo do laboratoře.

Děti rychle zalezly pod stůl v rohu místnosti, přes který byl přehozen těžký přehoz. Z obou mužů viděli pouze boty. Muž s pochodní měl na nohou umoulané onuce a klapavé dřeváky. Příchozí měl vysoké kožené boty s ostruhami.

"Tak máte to pro mne, magistře?" zahalekal muž ve vysokých botách. " Víte, není to tak jednoduché, jedná se o složitý proces, jehož výsledek není nikdy jistý." Koktal muž v klapavých dřevákách. " Pane magistře, vždyť jsem vám již zaplatil." " Já vím plukovníku, ale pochopte,..." omlouval se ten v dřevákách. " Nemám, čas se tu s vámi, vybavovat, podle instrukcí knížete Leopolda a císaře Rudolfa mám táhnout na Prahu. Ihned." Řízně odsekly kožené boty. " V Pasově se říkalo, že táhnete do Nizození do Julich-Klene." Muž v kožených botách se hlučně zasmál. "To byl jen zastírací manévr. Ty čeští psi protestantský tu stále čmuchají, proto musím, odjet takto narychlo a za téhle siberie, v noci." Muž v dřevákách přitakal." Pravda, ten Jizbyckej tady snad bude sedět až do konce věků." Když padlo jméno otce obou dětí sedících pod stolem, sevřela je veliká úzkost. Zde se jednalo o záležitosti, kvůli kterým byl jejich otec v Pasově. Cítily, že se dozvěděly cosi důležitého, ale pořádně, nerozuměly co. Muž v kožených botách rozhovor zakončil. "Že zrovna vám Jizbický tak leží v žaludku. Ale nic. Vidím, že ten lektvar od vás nedostanu, takže vaše poslední možnost, je mi to zítra poslat po mém komoří." Magistr neprotestoval, zhasl svíčky a vyprovodil návštěvníka, ke dveřím.

Děti, ještě nějakou dobu seděly jako přimražení a hlavou se jim honila slova, pronesená o jejich otci. Když dům zase utichl, rychle vyklouzly ven a zasněženým městem se vrátily zpět do svých postelí. Bylo již načase, neboť ponocný již houkal půlnoc.

Vyprávění druhé

Ráno děti nemohly ani dospat. Na Prahu táhne jakési pasovské vojsko a jejich otec o tom nesmí vědět. Jak mu to ale říci a nepřiznat včerejší noční výlet. Jáchym a Karolína se rozhodli uchýlit se k malé lži a říci, že vše slyšeli včera na sáňkování. Otce jejich povídání zaujalo, ale nechtěl tomu věřit. Jak se dětí čím dál víc vyptával, jejich lež se hroutila, až nakonec museli přiznat celou pravdu o jejich nočním výletě. Matyáš Jizbický se nejprve strašně zlobil a nebylo úplně jasné zda to je kvůli nezbednosti jeho dětí, či proradnosti biskupa pasovského. Jeho rozčilení ukončil Vojtěch, jeho kočí, komoří a vůbec Matyášova pravá ruka, který mu přišel oznámit, že do domu přišel biskupský herold s několika vojáky.

Matyáš je přijal ve svém pokoji, který mu sloužil jako pracovna a salónek pro hosty. Herold mu suše oznámil, že on i jeho rodina a služebnictvo, jsou od této chvíle v domácím vězení. Důvodem bylo podezření ze špionáže v neprospěch jeho milosti císaře Rudolfa. Bylo jasné, že se něco děje.

Jakmile herold o pustil dům, dal Matyáš příkaz k tomu, aby bylo zabaleno to nejnutnější a celá rodina se rychle připravila na cestu. Vojtěch připravil saně, které stály ve dvoře. Během hodiny byli všichni připraveni. Zatím co balili, zavřel se Matyáš ve své pracovně a psal jakýsi dopis, ten opatřil svojí pečetí a uložil do malé truhličky. Jáchym zaslechl, jak otec svěřuje truhličku Vojtěchovi a s ustaraným výrazem říká, aby ji doručil za každou cenu.

Odjezd nebyl zrovna jednoduchý, neboť před domem, kde byli Jizbických ubytováni, stáli dva z vojáků, kteří přišli s heroldem. Nejprve jim Matyáš poslal po děvečce dva tupláky piva a když byli vojáci zaujati konzumací toho moku, vyrazil Vojtěch z vrat s krytými saněmi tak rychle, že než se vzpamatovali, byly saně již dost daleko, aby je mohli zastavit. Městskou branou se jim podařilo se štěstím proklouznout, ale vyhráno zdaleka ještě neměli. I kdyby je pohůnci Leopolda pasovského nechali na pokoji, cesta do Čech v tomto ročním období nebylo nic jednoduchého.

Čím víc se vzdalovali od Pasova tím lépe se cítili. Jáchyma štvalo, že rychlému spádu událostí pramálo rozumí, a že nemůže Frickovi vyprávět o své návštěvě alchymistické laboratoře.

Když viděl, že se jejich otec již nehněvá, nemohl se neoptat na smysl toho všeho. Otec mu trpělivě začal vysvětlovat situaci v Království Českém. Jak je jeho obyvatelstvo od dob Mistra Jana Husa rozděleno podle dvojího vyznání. O novinkách, které přinesla reformace Martina Lutera a jiných. Také o tom, jak Matyáš Habsburský mladší bratr císaře Rudolfa usiluje o císařský titul a České království. Jak se stavové čeští snaží o lepší správu země, které si císař nevšímá. O událostech roku 1609, kdy Matyáš táhnul na Rudolfa a kdyby se za císaře nepostavily Čechy, jak by asi dopadl. Za pomoc Českému sněmu slíbil rozsáhlá privilegia a skoro žádné z nich nesplnil. Proto dochází k takovým sporům mezi císařem a českými stavy. Jáchym i Karolína se na mnoho věcí ptali a ne vždy dostali uspokojivou odpověď. Politika nebyla ani tenkrát věcí jednoduchou a říci, kdo je v právu a kdo správný je velmi těžké.

Saně s rodinou Jizbických bezpečně překonaly pohraniční hory a ačkoliv viděli vojsko pasovských, které tu táhlo a obsazovalo vesnice a městečka ani na hranicích ve Strážným neměli vážnějších problémů. Bylo to kvůli tomu, že se zde jejich otec setkal se svým známým Oldřichem Vchynickým z Vchynic, který dělal pasovským rytmistra. Oldřich, který věděl o Matyášově diplomatické misi v Pasově přikázal vojákům, aby saně s jeho rodinou Jizbických nechali bez povšimnutí projet. V okamžiku, kdy saně projížděly strážní hlídkou pasovských ve Strážném byla ve všech jen malá dušička. Oldřichovi Vchynickému bylo jen divné, že Jizbický odmítl připojit se k jeho zásobovacímu konvoji s vojenskou ostrahou. Cestovat v takovém nečase a ještě v takových nejistých dnech bylo na pováženou. Ještě že se zpráva o útěku Matyáše Jizbickýho z Pasova šířila tak pomalu. Takto zasněženou krajinou putovali druhý den, když se přihodila událost, která vše řádně zamotala.

Zmiňovaná zpráva totiž do Strážného dorazila jen o několik hodin později, než saně Jizbických. Oldřích Vchynický si zlostí trhal vousy a hned ustanovil skupinku vojáků, kteří se pod jeho vedením vydali za Jizbickými. Již se pomalu začínalo šeřit, když Vojtěch z kozlíku uslyšel, že za nimi cválá houf vojáků. Upozornil na to Matyáše a ten za ním vylezl na kozlík. Když mezi vojáky rozpoznal Oldřicha Vchynického, věděl kolik uhodilo. A přitom do bezpečí to bylo tak blízko. Dohodli se s Vojtěchem, že se jim pokusí ujet, svoji kůži zadarmo nevydají. Vojtěch si připravil pušku s trychtýřovitě rozevřenou hlavní, která se plnila sekaným olovem a jejíž funkcí bylo rozprášit olovo do řad nepřátel a způsobit mezi nimi zmatek. Takovou používali především formánci na ochranu před loupeživou soldateskou. Pan Matyáš si ze saní vyndal svůj kord a bambitku, co s sebou vozil pro případ nouze. Dětem a manželce přikázal, aby si lehly na dno saní a čekaly.

Vojtěch hnal koně co mohli, ale přece jenom po celém dni byli cestou sněhem unaveni. Vojáci se kvapem přibližovali a když byli blízko Oldřich Vchynický začal kříčet. "Halt, stát Jizbickej, oder wir werden schisen, nebo budeme střílet." Nemusel to ani překládat pan Matyáš rozuměl oběma jazykům výborně. Místo aby s Vojtěchem zastavili otočil se a vypálil na vojáky z Vojtěchovi pušky. Výstřel jak z děla a spousta drobných kousků olova vykonaly své. Někteří vojáci a jejich koně byli zraněni, nastal zmatek jedem z koní upadl a přes něj další. Nikdo sice nebyl zraněn vážně, ale přesto se houf vojáků zastavil.

Matyáš rychle nabíjel a Oldřich se snažil znovu zformovat vojáky. Vojtěch hnal koně co mohl. Nebylo to nic platné jezdci jim byli hned v patách. Další střelby se vojáci již nezalekli, brzy saně dohonili a zastavili je. Další odpor neměl cenu. Vojtěcha i pana Matyáše vojáci strhli do sněhu a chtěli je lynčovat. Vojtěch dostal do hlavy pažbou muškety a omdlel. Rozzuřený Vchynický s čelem krvavým od škrábance po předchozí střelbě se vrhl na Matyáše a chtěl ho udeřit, ten však jeho ránu odrazil a naopak ho udeřil tak, že soupeř upadl do sněhu. V dalším boji mu zabránil kord jednoho z vojáků na prsou. Vchynický se postavil a několikrát pana Matyáše s kletbami udeřil. "To by stačilo, pane Vchynický." Přerušila výlev jeho vzteku maminka Jáchyma a Karolíny paní Barbora ze Schwandorfu. "Bijete šlechtice a diplomata. Jestli Vám to není známo." Vchynický se zarazil a rozkřikl se na ni. "Biji podlého špeha, který pomáhá osnovat intriky proti jeho císařské milosti." "Pro taková vážná obvinění je třeba podat přesvědčivé důkazy." odvětila pevně paní Barbora. Vchynický se ještě více rozčílil. "Vy mi jako obyčejná ženská nebudete radit co mám dělat a co ne, to vím nejlépe sám."

To se do rozhovoru chtěl vložit pan Matyáš když na za zatáčkou lesní cesty, kde stáli, se objevila Prachatická městská hotovost. Byl to sice houf početný, ale slabě vyzbrojený. Než se kdo nadál plnou silou zaútočil na stojící pasovské vojáky. Pěší měšťané se na ně vrhli s halapartnami a výkřiky "Žeňte je cizáky." nebo "Táhněte domů holoto!" Nastal nepřehledný zmatek. Pan Matyáš vytasil svoji zbraň a jal se chránit paní Barboru. Děti to vše úzkostlivě pozorovaly ze skrytu saní. Boj to byl urputný, ale proti vycvičeným a chladným hrdlořezům prachatičtí sousedé neměli moc šancí. Najednou se saně i s Jáchymem a Karolínou rozjely. Na kozlíku seděl Vojtěch, který se mezitím probral z omráčení a práskajíc bičem povzbuzoval koně k jízdě. Saně si proklestily cestu bojovou vřavou a vyjely z lesa na zasněženou pláň. Jáchym se naklonil z okénka za Vojtěchem a viděl jak za nimi z lesa vyjíždí dva vojáci. Vojtěch na něj houkl. " Tu skříňku s pergamenem ...." Zbytek zanikl ve střelbě a svistotu lyžin.

Jedna z kulek vypálených po kočáru zasáhla Vojtěcha, ten ještě chvíli seděl na kozlíku a pak z něj jeho tělo bezvládně spadlo na zem. Koně tryskem pádili dál. Jáchym ani nedutal a Karolína tiše vzlykala na dně saní. Jak tato divoká jízda skončí si ani jeden z nich raději nepředstavoval. Koně přeběhli celou planinu a tryskem vletěli do protějšího lesa. Z divoké jízdy a střelby byli splašení. V lese saně najely na pařez, převrátily se a byly taženy po zemi, dokud se otěže nezpřetrhaly a saně se neskutálely do zasněžené rokle.

Saně byly plné sněhu, střecha na maděru a dveře zablokované. Jáchym se opatrně zeptal. "Karolíno je ti něco?" Ze změti kožešin a sněhu se ozvalo zavzlykání. "Oni je zabijí." "Je ti něco, musíme utéct, jinak zabijí i nás." Naléhal rozčileně Jáchym a přitom se hrabal ze saní ven. " Nic mi není, myslím, jen mám sníh všude.", vzlykala Karolína. Když se Jáchymovi podařilo dostat se ze saní, pomohl ven Karolíně. Stáli nad rozbitími saněmi a jediné co bylo jasné bylo, že musí rychle pryč, neboť co nevidět sem dorazí vojáci co je pronásledují. Jáchym si v poslední chvíli vzpomněl na dopis co otec svěřoval Vojtěchovi, znovu se ponořil do hlubin rozbitých saní, aby tam onen list našel, vyňal ho z truhličky a strčil za košili. Při přehrabování se mezi věcmi v kočáru Jáchym nalezl i měšec s penězi, ten se bude také hodit, pomyslel si. Pak se obě děti rozběhly, nakolik jim to sníh dovolil, směrem pryč od přicházejících vojáků.

Vyprávění třetí

Cesta lesem byla beznadějná. Pokud nás nedostanou vojáci, stejně umrzneme, pokud si na nás dříve nepochutnají vlci, uvažoval Jáchym. Karolína na tom nebyla lépe, kdyby ji Jáchym netáhl za ruku pryč, jistě by už ležela v nějaké závěji a čekala na milosrdnou smrt. A večer se valem blížil. "Kam vlastně jdeme?", ptala se Karolína. " Nevím, ale musíme stále dál, jinak tu umrzneme." Odvětil Jáchym.

Jak se děti prodírali sněhem, byly celé mokré a s pomalu padajícím soumrakem, začaly prochládat. Ve směru, kterým šly se znenadání objevila pěšina prošlapaná sněhem. Světla rychle ubývalo, ale obrys pěšiny byl dobře zřetelný. Děti unavené cestou sněhem se po ní vydaly. Po pěšině nešly dlouho, i když jim samotným to připadalo jako věčnost a uslyšely bečení stáda ovcí. Zanedlouho dorazily k salaši s velkou ohradou oveček vzájemně se zahřívajících. Uvnitř salaše hořel oheň a halasily hluboké hlasy. Děti magicky přitahovala vidina tepla uvnitř. Stály za dveřmi, za kterými se ozýval hurónský smích a báli se vstoupit. Když si Karolína představila, ty divoké a kruté pastevce, pokoušely se o ní mrákoty.Jáchym naopak přemýšlel o tom, že dnes je snad nic horšího potkat nemůže.

Jejich úvahy přerušilo rázné otevření dveří, které je div neporazilo. Proti nim stál pomenší chlapík v huňatém ovčím kožichu a zíral na ně stejně překvapeně jako oni na něho. Ovčák se zasmál a zahalekal. " Tak braši, já se du vytento a máme tu z toho další návštěvu. Dnes si tu otevřeme zájezdní hostinec." Ven se vyvalili další dva podobní chlápkové a jeden legračně oblečený podivín s pěstovanou bradkou a velkým kordem u pasu. " Jsou to děti." Prohlásil jeden z ovčáků učeně. "Vezměte je rychle k teplu a zavřete, nevidíte jak jsou promrzlé." Prohlásil podivín s bradkou a kordem.

Oblečen byl do módních nabíraných kalhot italských vzorů s tyrkysovými podkolenkami. Jenom číslo bylo poněkud větší. Kazajku měl posetou podivnými obrazci a celý byl zabalen do dlouhého pláště, na střapaté hlavě měl baret s dlouhým otrhaným perem. Nezmínit se nemohu o jeho bradce. Byla sice velmi pečlivě pěstěná, leč velmi chudá, dá se říci , že se jedná o několik pečlivě pěstěných chlupů.

Ačkoliv se snažil vypadat co nejdůstojněji, byl spíše k smíchu a ani velký kord mu nedodal tíženou důstojnost.

Jak se později u ohně ukázalo legračně oděný muž si říkal Jacob Fortunatus a tvrdil, že je alchymistou putující z učení u holandských mistrů do Prahy na císařův dvůr, kde se chce ucházet o Rudolfovu přízeň. Podobně jako Jáchym a Karolína nalezl útulek u těchto dobrosrdečných ovčáků. Karolíně zdaleka nepřišli tak divocí a krutí jak si je představovala. Ba naopak byli to celkem milý a zábavní strýcové. Při teplém ovčím mléku s medem dokonce na chvilku zapomněla, co vše se ten den stalo.

Únava dětem pomalu klížila víčka a proto je ovčáci uložili do huňatých, teplých, ale pižmově páchnoucích kožešin. Vzhledem k tomu, že podobně smrděla vlastně celá salaš, to po chvíli nikomu nepřišlo. Blažený spánek, ale nepřicházel. Na Karolínu padla těžká noční můra. A není ani divu, po tom co ten den prožila. Nevěděla, kde jsou její rodiče, zda je ještě kdy uvidí, nevěděla kam jít a co dělat. Jáchym se jí snažil trochu utěšit, ale nebylo to moc platné. Nakonec k ránu oba milosrdně přemohla únava a usnuli.

Ráno je probudil křik Jacoba Fortunáty. " Ty, nevzdělanče, tu je španělský rapír pro jeden a půl ruky a ne žádné špikovátko na postrkování polen do ohně." Jeden z ovčáků, kterému přezdívali Beran, se ohradil. " Je to nějaké rezavé harampádí, stejně s tím, ani neumíš zacházet." Karolína i Jáchym s ním tiše souhlasili" To je omyl," durdil se Jakobo, "učil jsem se u slavných mistrů italské školy. Kdybych chtěl , udělám tu během chviličky z kohokoliv sekané nudle, nebo grilovaný špíz." Starší ovčák se je pokusil uklidnit. " Ne tak zhurta chlapci, ať neprobudíte tu maličkou." Karolína už byla stejně vzhůru a se zájmem sledovala co se děje. Že ji označují jako maličkou se jí ale nelíbilo. Vždyť jí za chvíli bude jedenáct.

Beran se nedal odradit. "Tak nám mistře šermíři ukažte nějaké ty vybrané finesy." Jakobo se nenechal dlouho pobízet, okolo jedné ruky si několikrát otočil plášť a druhou prudce tasil španělský rapír pro jeden a půl ruky. Oběma nohama vyskočil do vzduchu, strašně zaječel a provedl mistrný výpad směrem ke dveřím. Bohužel, jak si otáčel plášť okolo ruky, shodil džbán s čerstvě nadojeným mlékem. Rapír se pevně zabodl do dřevených dveří, vyklouzl mu z rukou a zůstal ve dveřích viset. Při dopadu na zem se mu pod nohy připletlo polenu a slavný šermíř se poroučel k zemi. Na jeho baret mu ze stolu stékalo rozlité mléko. Kromě Jakoba se všichni prohýbali smíchem.

Uraženě si sedl do kouta a mezi zuby procedil, že jim již nic neukáže, když si toho neváží.

Pozornost se obrátila na Jáchyma s Karolínou. Ovčáci se vyptávali, co zde uprostřed zimy dělají. Jáchym se nejprve zdráhal a pak jim vše pověděl. Dokonce i uražený Jakobo si k nim pochvíli přisedl a poslouchal. Ovčáci se nad zprávou, že Čech táhne nepřátelské vojsko velmi rozzlobili a začali se obávat o své rodiny. Které zůstaly ve vesnici. Když slyšeli, co se přihodilo rodičům Jáchyma a Karolíny snažili se je utěšit, že se jim nic nestalo. Sami tomu však nevěřili.

"Co ale s vámi?" ptal se ten nejstarší ovčák. "Na salaši s námi zůstat nemůžete, doma máme dětí vlastních dost." Jáchym měl v tomto ohledu jasno. " My musíme, do Prahy a rychle." Prohlásil přesvědčeně.

Ovčáci jim to jedním hlasem zakázali. Víte jak je to daleko, v této roční době, když s krajem potulují hordy žoldáků, říkali ovčáci. Jáchym jim odporoval. "Ale já do Prahy musím. Musím doručit do kanceláře sněmu důležitou listinu, kterou posílá můj otec." "To ti otec svěřil tak důležité poslání." Divil se Beran. "To ne, ale zaslechl jsem, jak otec našemu kočímu zdůrazňuje důležitost doručení tohoto dopisu." To se do řeči vložil Jakobo Fortunatus. "Moje cesta směřuje také ku Praze. Stanu se totiž císařovým alchymistou. Mohl bych děti vzít s sebou." Ovčákům se sice moc nelíbilo, že by pustili děti s takovým šaškem, ale nakonec to bylo nejlepší řešení. Nejvíce se líbilo Jáchymovi a Karolíně, budou cestovat ve společnosti budoucího císařského alchymisty a to by v tom čert byl, aby se od něho něco z alchymie nenaučili.

Vyprávění čtvrté

Jacobo, Jáchym a Karolína se vydali na cestu. Ačkoliv dnes bychom ji urazili za několik hodin v tehdejší době se jednalo o několika denní cestu. Nejenže nejrychlejším dopravním prostředkem byl kůň, ale ani cesty nevypadaly tak jako dnes. Vedly klikatě mezi jednotlivými městečky a vesnicemi a jejich kvalita byla nízká. Kromě toho na Vás za každým rohem mohl čekat lapka, nebo alespoň pobořený most.

Našim poutníci se drželi spíše na vedlejších cestách a stezičkách, neboť neměli v úmyslu nechávat se zdržovat nějakými vojáky. Cesta celkem příjemně ubíhala, dokonce se na začátek února udělalo i celkem teplo. Jak se vzdalovaly Šumavskému podhůří ubylo i sněhu a Karolína našla i první poslíčky jara, bledule.

Obě děti byly zvědavé, co jim ten podivný nešikovný človíček, co každou chvíli škobrtal, poví o alchymii. Ačkoliv o sobě několikrát prohlásil, že je alchymistou Karolíně ani Jáchymovi tak nepřipadal. Rozhodně takto si alchymistu nikdy nepředstavovali. Jáchym jednou viděl obrázek alchymisty, ale ten měl pleš a dlouhé bílé vousy a o něčem takovém se u Jacoba mluvit nedalo. Jediné co působilo podezření, že Jakobo alchymistou skutečně je, byla příruční truhla, kterou s sebou Jakobo táhnul. O ní tvrdil, že v ní má složenou příruční laboratoř. Občas v ní něco cinklo, to je pravda. Obsah bedýnky jim, ale Jakobo ukázat nechtěl.

Hned jak vyrazili, začala se Karolína Jacoba vyptávat. Začala nenápadně. "Jacobo, mohu Vám tak říkat?" "Ale jistě," souhlasil Jakobo, "můžete mi říkat Mistře Jakobo. Když jinak nedáte." Ten je ale divný, pomysleli si oba. "Mohl byste nám objasnit nějaká alchymistická tajemství?", pokračovala Karolína. Jacobo se pousmál. " Mladá dáma se zajímá o vědy hermetické a alchymistické?" "Já také.", přidal se Jáchym. "Alchymie je věda hermetická, to znamená tajná a její důležité části mohou být sdělena jen zasvěceným učedníkům." , zvážněl Jacobo. "Jakobo ..., tedy Mistře Jakobo, my se staneme alchymistickými učedníky." ,žadonily děti. Jakobo se bránil. "To není tak jednoduché."

Nakonec se nechal umluvit a začal s malým kurzem alchymie pro děti. "Nejprve mi řekněte,"začal, "co vy si pod tou alchymií vlastně představujete?" Jáchym vykřikl. "Přeměna olova ve zlato." "Elixír mládí", nezůstala pozadu Karolína. Jakobo se znovu usmál. " Ano, přeměna látek ve zlato a výroba elixíru mládí jsou procesy, které dělají alchymisté, ale podstata alchymie to není." "A co je podstatou alchymie.", visel mu na rtech Jáchym. "Cílem alchymie je objevit podstatu světa, naučit se mu rozumět a dovést ho do jednoty." " A už se to někomu podařilo.", vyzvídala Karolína. Jakobo potěšen zájmen dětí pokračoval. "Ano, alchymie je velmi stará věda a její kořeny jsou až ve starém Egyptě. Za tu dobu se několika lidem podařilo dojít tohoto poznání." Jáchym se zastavil. "Když už se to někomu podařilo, proč to neřekl těm ostatním." " Nejedná se o tak jednoduchou věc", odpovídal Jakobo, "aby se dala sdělit tak, že by jí mohl každý porozumět. Ke všemu člověk musí být na takové poznání připraven a nedostane se někomu, kdo po něm usiluje kvůli sobě, nebo nějaké špatné věci." "To je dobře zařízeno.", pochvaloval si Jáchym. "A co je ten kámen mudrců?" Ptala se Karolína. Jakobo se jakoby zasnil. "Kámen mudrců je cílem každého alchymisty, vyrobit ho dokáže pouze ten, kdo dojde dokonalého poznání. Kámen mudrců zušlechtí každou látku do stavu dokonalosti, na zlato. Při tom také vzniká elixír mládí. Dnes už ale dost. Myslím, že máte o čem přemýšlet."

To byla pravda. Cesta jim společně rychle ubíhala a povídáním o alchymii se stávala zajímavou. Druhý den na večer, co opustili útulnou salaš, znaveni došli do zájezdní hospody u městečka Čimelice. Hospoda to byla pěkná velká, na hlavní trase mezi Pískem a Prahou, ale úplně prázdná. Hostinský je mile vítal a jejich rozpačité pohledy po prázdné krčmě omlouval počasím a špatnými časy. Hned jim nabízel večeři a místo na přespání. Pak se ale zarazil, prohlédl si je dlouhým pohledem a řekl: " Peníze na útratu máte? Že jo." Jakobo zrozpačitěl a už se nadechoval jak se nabídne vykonat nějaký alchymistický pokus, nebo jak bude útočit na hostinského city se dvěma promrzlými dětmi. "Ne, ne, ne, zadarmo Vás tu hostit nebudu." Otočil hostinský a pomalu je začal tlačit ke dveřím. "Počkat!",zakřičel Jáchym,"Já mám peníze." a vytáhl kožený měšec. "To je ale jiná," otočil zase hostinský, když uviděl naditost váčku "co si mladý pán bude přát."

Všichni se dobře najedli a zahřáli u krbu. Jakobo byl sice zprvu uražený, že z něj Jáchym nechal hostinským dělat šaška, dlouho mu to ale nevydrželo. Po tom co se napil vína se naopak rozpovídal, víc než měl. Chlubil se, že doprovází tyto mladé šlechtice do Prahy, neboť se ztratili svým rodičům. Pomáhá jim splnit důležité poselství jejich nezvěstného otce. To už se Jáchym rozlobil. Vykládat každému a potkání kdo jsou a kam jdou, mu přišlo nanejvýš neopatrné a tak prohlásil, že je čas jít spát. Jakobo se sice chvíli bránil, ale když viděl, že mu hostinský na dluh stejně nenaleje, šel také.

Hostinský jim připravil teplou vodu na umytí, což ocenila zvláště Karolína a uložili se do postelí. Usnuli jako když je do vody hodí. Když se nic nestane mohou být za dva dny v Praze.

Za ranního kuropění je probudilo několik jezdců před hospodou. Tvrdě začali bušit na dveře a vypadalo, že je každou chvíli vyvrátí. Přitom se německy dožadovali vstupu dovnitř a spílali hostinskému. Ten v noční košili a dřevákách běžel otevřít ranním hostům. Bylo to sedm pasovských žoldnéřů, kteří se do krčmy vehnali jako divoká voda. Poručili si zatopit v krbu jídlo a pití. Dělali velký rámus a chovali se nevychovaně. Odplivovali po krčmě, strkali nohy na stůl a neustále se dožadovali aby je obsluhovala krčmářova mladá dcera, která se jim na začátku nedopatřením ukázala. Krčmář se nevyptával, kdo bude platit a nosil na stůl, seč mu nohy stačily.

Věděl, že když nebude nosit on, vojáci si vezmou sami. Děti a Jakobo to se strachem pozorovali škvírou ve dveřích ze svého pokoje.

Jeden z nich byl důstojník a když hostinský viděl, že jsou vojáci spokojeni, šel k němu a začal vyzvídat. "Pane generále..." "Nejsem žádný generál." , odsekl důstojník."Odpuste pane , ale ve vojenských hodnostech se nevyznám. Kam ráčíte táhnout? A jak se dlouho ráčíte zdržet." , pokračoval hostinský. "Neboj se ty hospodská držgrešle. Jen se tady najíme a zase musíme dál." Smál se důstojník. " Jsme tu na pomoc jeho císařské milosti Rudolfa, proti těm vašim neposlušným stavům a husitům." , přidal se jiný.

"Od 30. ledna, kdy jsme přijeli do Čech jsme už obsadili Krumlov, Budějice, Prachatice, Tábor a další městečka, co nevidět budeme pochodovat po Pražském hradě císaři na počest.", chlubil se důstojník. "Tak to mám očekávat, další pány jako vy. Jestli tomu dobře rozumím." Zhodnotil situaci hostinský. "Očekávat je můžeš.", řekl jiný voják a vzal do ruky hořící poleno z krbu. "Otázka je kde, když ti to tu, za to že nám naléváš levné víno, vypálíme. " Při těch slovech poleno mrštil napříč krčmou. Hostinský padl na kolena a začal křičet: "Ne prosím, nezapalujte tu nic."

Důstojník vstal a přišel k hospodskému rukou ho uchopil za zbytky vlasů co mu zůstávali na temeni. "Tak řekni, neprošli tu včera nebo dnes nějaké dvě děti? Chlapec a holčička, jmenují se Jizbyckých." "Ano, ano, takový podobný, ještě s jedním takovým šaškem, jsou ubytovaní nahoře v pokoji pro hosty. A tvrdí, že mají důležité poslání.", zakvílel hostinský. Žoldnéři jako by projel blesk.

" Kdo je u něj šašek, sám je šašek.", začal se rozčilovat Jakobo. " Nechej toho.", okřikl ho Jáchym. "Když nás chytí, bůhví co s námi provedou, musíme zmizet." "Ne, ne, já k Vám vlastně nepatřím." , rozklepal se Jakobo. "Myslíš, že ti to budou věřit?", pokračoval Jáchym.

Vzali co měli, otevřeli okno a vyskočili ven. Nebylo to moc vysoko a pod oknem byla hromada sněhu, co v noci spadla ze střechy. Již začínal nový den a bylo dobře vidět. K lesu to nebylo daleko. Všichni tři do něj zapadli a utíkali seč jim síly stačili.

Vojáci, mezitím potichu došli ke dveřím jejich pokoje, prudce rozrazili dveře a našli jen otevřené okno. Pochopili kolik uhodilo. Jak rychle se do hospody nahrnuli, tak ji také opustili,nasedli na koně a vydali se za uprchlíky. Hospoda osiřela, jen uprostřed krčmy klečel hostinský, měl hlavu v dlaních a brečel.

Vypravování páté

Jakobo a děti lesem utíkali seč jim síly stačily. Jakobo i Jáchym věděli, že musí nějakým způsobem zmást stopu, jinak je vojáci budou pronásledovat tak dlouho dokud je neuženou. Proběhli lesem a narazili na projetou cestu, alespoň to. Vydali se cestou směrem, kde tušili vesnici.

Jakobo ztěžka popadal dech a celou dobu s sebou vláčel truhličku se svojí příruční laboratoří. Právě svítalo a sluneční paprsky se ostře odrážely od sněhu. Po cestě se běželo přece jen pohodlněji než sněhem a za chvíli před sebou naši hrdinové uviděli pomalu jedoucí žebřiňák. Vezl ho mladší muž ve vlněném svetru s plátěnou čepicí. Žebřiňák byl plně naložen pytli s obilím. Udýchané děti a Jakobo přiběhli k vozkovi a prosili ho o pomoc, neboť je pronásledují pasovští vojáci. Vozka, věděl o co jde, mrknul na ně a už se soukali do prázdných pytlů od obilí. Vozka vyndal několik pytlů zprostředka vozu a na jejich místo se posadil pytle s dětmi a Jakobem.

Chvíli na to ho dojelo sedm pasovských vojáků. Jedem z nich na něj namířil pistoli a rozkřikl se: "Pacholku špinavá, kde jsou?" Vozka klidně zastavil. Podíval se tvrdě na vojáka, přímo do ústí jeho zbraně a řekl. "Pokud myslíte toho otrapu a dvě děti, tak ty jsem viděl vyběhnout z lesa kus nazpátek, kde se vydali opačným směrem, než já." Voják se podíval na své společníky a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Já vás znám, lžete jako když tiskne. Kde jsou? A vůbec co to vezete?". Při těch slovech voják slezl z koně a vozku stáhnul z kozlíku. Úderem ho srazil na zem a znovu na něj namířil pistoli. "Nelži kde jsou? Kam běželi?", pokračoval voják s křikem. Vozka se stálým klidem odpověděl. "Jak jsem řekl. Já nelžu. Běželi na druhou stranu." Ačkoliv navenek, nebylo nic poznat uvnitř ho byla malá dušička. Pistolu se mu nepříjemně zarývala do temena hlavy a stačil rozmar této lidské obludy a na místě ho utratí jako kozla na jatkách. Přitom, říci pravdu, by nebylo žádné řešení. Pokud se rozhodnou zabít ho, učiní tak jako tak. Takto byla alespoň nějaká naděje pro ty tři nešťastníky.

Voják zapochyboval, asi mluví pravdu. "Budiž, máš recht. Ale pro jistotu, že jsi lhal....", řekl a zle se přitom ušklíbl. Pak zmáčknul spoušť pistole klapla, kamínek hodil jiskru o křesadlo, ta dopadla na pánvičku ale prach se nevzňal. Byl navlhlý.

Nastala chvíle ticha, vojáci se začali smát. Vozkovi nebylo dvakrát do smíchu.

Voják ho prudce uhodil nefunkční zdaní do týla a vozka upadl na cestu. Voják se vyhoupnul na koně a řekl: "Dnes máš štěstí. Máme naspěch. Asi u tebe andělé strážní drží stráž. Doufej, že náš příště už nepotkáš. " Jezdci se otočili a odjeli nazpět.

Vstal a mnul si krk. Nasedl na kozlík a hnal koně pryč. Svým tajným pasažérům, přikázal zůstat kde jsou, že prý za chvíli budou v bezpečí. Po půl hodině jízdy zahnul vozka na lesní cestu a dojel na mýtinu u potoka, kde stál velký mlýn s dvorem. Vpustili ho dovnitř a na dvorku mezi budovami seskočil z kozlíku. "Tak vylezte, vy kulihrachové. Co jste jim provedli, že si ani nevšimli vozu plného obilí. Já se jmenuji Kryštof."

Jáchym, Karolína a Jakobo se neohrabaně vysoukali z pytlů a Kryštofovi a ostatním co se shlukli okolo vozu vysvětlili, co jsou zač a kam putují. Jakobo neopomněl zmínit důležitost a pozoruhodnost své osoby a všichni na něj udiveně civěli nevědíce co si o něm mají myslet. Ukázalo se, že na tomto zapadlém mlýně si okolní vesnice ukládají obilí, aby jim vojáci drancující okolí, vše nepobrali a Kryštof byl zástupce jedné vesničky jejíž vůz se opozdil. Naštěstí pro Jáchyma, Karolínu a Jakoba.

Nyní bylo důležité, aby žádní vojáci tento mlýn nenašli. A pokud ano, nesmí se o tom dozvědět jejich velitelé. Proto, zde bylo několik mužů odhodlaných svoji úrodu bránit třeba se zbraní v ruce.

Nyní bylo potřeba, odstrojit koně a uklidit zrní. Kryštof se postaral o koně a ostatní začali nosit pytle s obílím ke kladce, kterou byli pytle vytahovány na půdu jedné, z budov tvořících dvůr. Nebyla to nikterak lehká práce, neboť pytel byl tak těžký, že sním Jáchym sotva hnul. Karolína se něco podobného ani nepokoušela.

Když bylo vše hotovo, odebrali se nově příchozí s ostatními do prostorné světnice. Uprostřed na židli s dřevěnými opěradly seděl v bílých kalhotách mlynář, pobafával z fajfky a pozorně vyslechl co jsou Jakobo s dětmi zač. Pak řekl, že bude lepší když se alespoň do zítřka zdrží, aby nedovedli vojáky ke mlýnu. Jáchym sice chtěl jít dál, ale Jakobo o tom nechtěl ani slyšet. Tak zůstali. Zalezli si do koutku vedle kamen a Karolína se domáhala další lekce z alchymie. Nejvíce jí zajímalo, jak to je s elixírem mládí. Když alchymista dosáhne poznání a vyrobí kámen mudrců, dokoná tak dílo jednoty, jak říkají alchymisté, získá tím elixír mládí a s ním vlastně nesmrtelnost. Jakobo jí odpověděl, že je-li někdo tak moudrý, dobře ví, že i nesmrtelnost má své nedostatky a smrt svůj význam.

Na tom něco bude, proč jinak by všichni lidi umírali, to by bylo špatně vymyšlené, kdyby to nemělo smysl. Pomyslel si Jáchym. Jeho zase zajímalo, jak se dostal k tomu, že se stane císařovým alchymistou. Císaře sice Jáchym neměl moc v lásce, stejně jako jeho otec, ale obdivoval jeho umělecké sbírky, sbírky kuriozit a všechny ty umělce, vědce a alchymisty, které císař hostil a vydržoval. Jednou při návštěvě jeho paláce, kam ho vzal jeho otec, to vše viděl. Kdyby on byl císařem, tohle vše by učinil stejně. Jinak vše úplně jinak.

Jakobo se při otázce na jeho budoucí pobyt u dvora začal trochu ošívat. Pak z něj vypadlo, že vlastně nic slíbeného nemá, že ale císař jistě pozná jeho alchymistické kvality. "Jak si můžeš být tak jistý?", řekl Jáchym, "Neslyšel jsi, jak je císař náladový?" Jakobo se chvílí bezdůvodně kroutil a pak zpoza košile opatrně, aby to nikdo nezvaný neviděl, vyňal krásnou lahvičku, kterou měl pověšenou na krku. "To je kouzelné můmí. Velmi vzácná věc.", řekl šeptem. Děti na lahvičce mohli oči nechat. " Můmí ti splní jakékoliv přání. Je to lektvar, který naučil jednoho alchymistu sám ďábel, kterého ten nešťastník při nepodařené transmutaci vzýval. Sám mu pak propadl. A tak skončí každý kdo zemře a zároveň tuto lahvičku vlastní." "To je hrozné!" Vyjekla Karolína. "Ano, proto,když člověk využije služeb můmí, musí ho co nejdříve za poloviční cenu, než ho koupil prodat.", pokračoval tajemně Jakobo. "CO si budeš přát ty?", zvědavě se dotazoval Jáchym. "No abych se stal Rudolfovým alchymistou a měl čas a klid na hledání kamene mudrců, přece." odpověděl dotčeně Jakobo a skoval lahvičku nazpět. "Proč si rovnou nepřeješ najít kámen mudrců?", ptala se Karolína. Jakobo jí vysvětlil, že poznání velkého díla se nedá dojít žádnými oklikami, ale jenom poctivou prací. Nakonec děti Jakobo zapřísáhl, aby o tomto jeho tajemství nikomu na celém světě neříkaly.

V tom jejich povídání vyrušil rozruch venku. Vstupu do dvora se domáhali nějací vojáci. Všichni muži vystartovali ze světnice. Každý věděl kam má jít a co dělat, na tuto situaci, byli připravení.Mlynář stal, ze své židle, pod dlouhý kabát si vzal pistoli a šel nezvaným hostům otevřít. Vojáky, již nervózní že je nechávají tak dlouho čekat, vpustil na dvůr. Ti se na něj začali rozkřikovat, že chtějí přinést všechno jídlo a obilí. Tu se zničehonic zavřela brána a bylo slyšet, jak z druhé strany zapadla závora. Vojáci se zmateně obrátili k bráně a mlynář rychle zmizel ze dvora. Tasili zbraně a začali se rozkřikovat. Z okolních budov je pozorně sledovala řada páru očí. Mlynář je zpoza dveří vyzval, aby složili zbraně. Vojáci věděli, že jsou v pasti, přesto zlostně odpověděli střelbou okolo sebe. Pak seskočili z koní a snažili se dostat do jedné ze stodol, to se k nim ze všech stran přihnali ozbrojení muži, co předtím pomáhali skládat obilí. Nastal lítý boj mezi rapíry vojáků a kosami, vidlemi a halapartnami sedláků. Vojáci neměli šanci. Po chvíli bylo po boji. Vojáci leželi bez života v ratolišti krve.

To bylo poprvé, co se Jáchym a Karolína skutečně setkali s opravdovou hrůzou války. Malá šarvátka a tolik krve. Válka je něco, čemu opravdu nikdy neporozumím. Pomysleli si shodně Jáchym i Karolína.

Druhý den ráno se opět vydali na cestu, už jim toho moc nezbývalo. Kromě toho již cestovali děle, než si původně mysleli a někde v Praze třeba čekají na dopis jejich otce.

Vypravování šesté

Bylo 16.února, když naše trojice konečně stanula před branami města Prahy. Již u Zbraslavského zámečku bylo jasné, že pasovští žoldnéři do Prahy dorazili dříve, než Jáchym a Karolína s dopisem od jejich otce. Jáchym se div nerozbrečel. Celou cestu si představoval, jak Pražany bude dopis jeho otce varovat, jak pomůže zachránit Prahu, před cizím vojskem a přišel pozdě. Co teď. Karolína i Jakobo ho utěšovali, vždyť ani sám neví, co v dopise je. Třeba i nyní jeho doručení má svůj význam. Kam ho ale doručit. Kancelář Českého směnu bude jistě obsazena a kdo ví kdo ze sněmovních úředníků je ještě v Praze. Krom toho, jak se dostat do Prahy, když je v rukou nepřítele. Ptal se oprávněně Jáchym. Jakobo se zamyslel a řekl: "Pod svícnem je největší tma. Zkusme projít branou. Má ji sice v rukou nepřítel, ale neví, že my jsme jeho nepřátelé." Znělo to logicky. A za pokus to rozhodně stálo.

Když okolo poledního dorazili ke Smíchovské bráně. Mohli již zřetelně rozeznat na pražském hradě vedle císařské vlajky i vlajku Leopolda pasovského. V ulicích byl sice normální život, ale i podivné napětí. Zprávy se velmi různily, jisté bylo jen to, že na hradě jsou němečtí žoldnéři a že drží jak Kamenný most, tak všechny brody přes Vltavu. Včera prý probíhaly boje o Malou stranu, kterou se pasovským podařilo uchvátit.

Na smíchovském tržišti, které sice fungovalo, ale nebylo zdaleka tak plné jako obvykle si koupili čerstvý chléb a uzenou rybu. Došli na dohled Oujezdský brány a při jídle pozorovali jestli vojáci propouští někoho dovnitř nebo ven.

Nebylo to beznadějné, vojáci konali důkladné prohlídky a každého pečlivě vyslýchali, ale většinu lidí, kteří chtěli projít dovnitř nebo ven propustili. Všem ale odebírali zbraně. "Dobrá", radovala se Karolína,"Jakobo..., tedy mitře Jakobo, vy si zde schováte svůj meč a můžeme projít." S tím Jakobo zásadně nesouhlasil. Prohlásil, že ona jako budoucí císařův alchymista, může projít i s mečem.

Jáchym s tím sice nesouhlasil, ale co nadělal. Sám si raději strčil dopis svého otce do holínky a neohroženě se vydali k bráně.

Jakobo ryčně začal:" Herzlich wilkommen, drazí vojáci. Ich bin císařský alchymist s těmito Kinderen, musíme na císařský hoff, jako na dvůr. Aby rozuměli." Vojáci na něj nejdříve civěli jako na zjevení a pak se dali do smíchu. "Co je to za figuru?" plácali se do kolem. "No. I mezi řinčením zbroje, můzi mohou promluvit a přinést poveselení.", červenal se Jakobo. "Jak se jmenujou a co chtějí?", začal jeden z vojáků, když se dosmáli. "Jméno mé je Jakobo Fortunatus a jsem císařským alchymistou, tedy," odkašlal si Jakobo,"stanu se jím, jen co mne císař přijme." Vojákovi to stačilo:"Á pán, si myslí, že za takových pohnutých událostí, bude mít jeho milost čas zabývat se nějakým tajtrlíkem alchymistou." "Ho, ho pánové, vidím, že nejste úplně znalý věci. Když vám řeknu, že jsem v Holandsku studoval u mistra Hippolita z Andre, tak mně klidně pošlete pryč. A já klidně půjdu. Když se to ale posléze dozví jeho milost císař, to si pište milánkové, že si osobně nechá zjistit jaký vagabund poslal žáka tak váženého mistra pryč od jeho bran. Události neudálosti." Jak se Jakobo při té řeči rozohnil a prstem ukazoval na vojákův nos, ten podvědomě ustoupil o krok dále. " Dobrá dobrá, to by mohl říci každý, dokaž že jsi skutečně alchymista. A vůbec co máš v té bedně.", nedal se druhý voják. "Ano, beze všeho, ale až se císař dozví, jaké obstrukce jste mi tu dělali, tak si to nepřejte. Co se té bedny týká, to je moje cestovní laboratoř, tu nikomu nemohu ukázat. Ale ta malá ukázka, ta by šla. Třeba vám ukáži, jak projdu touto branou aniž bych se Vás dál doprošoval." Tato věta vzbudila u strážných další vlnu smíchu.

Jakobo se sehnul, pečlivě pláštěm přikryl bedýnku se svojí laboratoří a chvíli tam něco hledal tak, aby nikdo nic neviděl. Mezitím co se dohadoval se strážnými vytvořil se okolo hlouček lidí zvědavých, jak to s podivným človíčkem dopadne. Jakobo z truhličky vyndal dva pytlíky s různými prášky, v laboratorní misce se pečlivě smíchal a pak poslal Jáchyma, jako svého pomocníka pro plochý kámen. Ještě mu však potichu pošeptal, ať se na pokus nedívá a pak rychle s Karolínou proběhnou branou.

Na plochý kámen, který položil, před zvědavé strážné, vysypal obsah misky. Mističku uklidil do své cestovní laboratoře, tu vzal do ruky a druhou z výšky čímsi jemně posolil hromádku na kameni. Nic viditelného se nestalo. Jakobo stál jako socha a křenil se jako by mu za zády stříleli z kanónu. Strážní popošli ještě o půl kroku blíže k hromádce, aby lépe viděli co se s ní stane. Když tu se ozvala ohromná rána, z hromádky vyšlehl blesk a vyvalila se spousta kouře.

Když se kouř pochvíli rozplynul, Jakobo ani děti nikde. Strážní se bezradně rozhlíželi. V davu zaječela nějaká žena: "Dílo satanovo!" Padla na kolena a začala se modlit pár lidí se k ní přidalo, ale ostatní jen mávli rukou a mumlali něco o zpropadených kejklířích.

Zatím co se toto dělo před branou, naše trojice za branou, na Malé Straně, zapadla do prvního průjezdu a čekala jestli je budou strážní hledat. Naštěstí se tak nestalo.

Na první pohled bylo vidět, že se zde včera bojovalo, po ulicích byly rozházené zbytky zbroje, převrácené sudy a bedýnky, které malostranští sousedé vrhali na cizí nájezdníky. Viděli, že některé domy jsou vydrancované, jinde dokonce hořelo. Kolem se proháněli rozdivočelí vojáci lační po kořisti. Zahlédli i vůz se silnou vojenskou posádkou, co odjížděl jednotlivé domy a zabavoval zásoby.

Když bylo jasné, že se jim podařilo dostat se dovnitř, Jáchym uznale pokývl hlavou: "To byl ten nejzdařilejší alchymistický pokus, který jsem kdy viděl, mistře Jakobo. Pokud něco takového předvedete císaři jistě Vás do svých služeb přijme a nebudete muset ani použít svoji lahvičku." Jakobo se celý kroutil a červenal pýchou za to uznání. Pak ale zesmutněl. "Myslím, že nyní se naše cesty rozcházejí. Zatím co já jdu nabídnout své služby císaři, vy jděte hledat přátele svého otce. Věřte raději bych své služby nabízel někomu jinému, kdo si ale může dovolit mít na svém dvoře alchymistu jako jsem já?" Jáchym i Karolína pokývali hlavou a všichni tři se objali. Bylo jim smutno. Pak se Jakobo otočil a odešel.

Děti chvíli stály na místě a pak se Karolína zeptala: "A co my? Nikoho tu neznáme." Jáchym odpověděl: "Když jsi byla ještě malá, byli jsme tu s rodiči na tvých křtinách a bydleli jsme u tvého kmotříčka." "Když já jsem byla křtěná ty jsi ještě neuměl ani mluvit. Jak to chceš teď po tolika letech poznat?" Jáchymovi se ten krásný dům, ale hluboce zapal do paměti a dodnes si ho dokázal vybavit. Vždycky si přál v takovém podobném bydlet.

Proto začali procházet ulice a doufali, že ten dům najdou. Všude bylo plno vojáků a bylo vidět, že kdo mohl, snažil se odjet. Okolo třetí se ulicemi začala šířit zpráva, že vojáci už nepouští ani ven ani dovnitř. To jsme v pěkné pasti. Pomyslely si děti. Dokonce bylo od Kamenného mostu slyšet střelbu z pušek a děl. Kdo mohl, ten někam zalezl.

Děti se skrčily do kouta podloubí na jednom z malostranských rynků. Kolem jezdili vojáci na koních a jejich podkovy hlasitě řinčely o dlažbu, až jiskry odletovali. V tom okolo spěchá nějaká paní se služebnou. Najednou se zastaví a vrátí se k dětem. Přijde ke Karolíně a ukáže na erb Matyáše Jizbyckého na jejím pláštíku. "Co je tohle, kde jsi to sebrala, děvenko.", optala se vlídně. Karolína vstala udělala pukrle a řekla. " Jmenuji se Karolína Jizbycká a tento plášť mi daroval můj otec Matyáš. A kdo jste vy vzácná paní." Paní se rozesmála. "Kde se tady berete, kde máte rodiče? Ty budeš jistě Jáchym? Já jsem manželka tvého kmotra Adama z Valštejna.", obrátila se opět ke Karolíně. "Pamatujete si na mne děti." "Ano", vykřikla Karolína radostně, "byli jste u nás loňského roku na posvícení." " Přesně tak." Přitakala kmotřička.

Tu kolem opět projelo několik vojáků tryskem a dokonce stříleli. Nebyl čas na další zbytečné řeči. Kmotřička a její služebná vzaly děti a odvedly je o několik bloků dál, kde zapluly do dveří nezapomenutelně krásného domu.

Vyprávění sedmé

Po příchodu do domu nechala paní z Valdštejna zabednit dveře a okna v přízemí domu. "Manžel je ve Vídni na jednání s Matyáše o jeho nástupnictví a tak jsme v obavách, aby se císař nechtěl mstít na mně jeho ženě. Kromě toho žoldnéřská soldateska včera a dnes rabovala, celou Malou stranu. Člověk si nemůže být před nimi ničím jistý. Náš dům jim ušel jen náhodou. A co vy jak jste se zde octli a ke máte rodiče?" Jáchym s Karolínou pečlivě vyprávěli, co vše se přihodilo cestou z Pasova, jak se dostali až sem. Snad jen o lahvičce, co plní každé přání pomlčeli, neboť dali slib Jakobovi. Paní z Valdštena se je pokoušela uklidnit, že se jejich rodičům jistě nic nestalo a že se zase shledají. Moc to ovšem nepomohlo.

Druhý den ráno se do Valdštejnova domu dostavil pasovský důstojník s několika vojáky. Prohlédl si všechny obyvatele domu, pečlivě si je zapsal a prohlásil, že dům patří císařovým nepřátelům a že se z něho nikdo nesmí vzdalovat. Domáhal se vidět spíš. Z té prozíravě nechala paní z Valdštejna jídlo uklidit a poschovávat po domě. Vojáci pobrali co v ní zbylo a nadávali, že tak chudý šlechtický dům ještě neviděli. Důstojník zanechal u dveří stráž a odjel. Všichni si velmi oddechli, báli se, aby si neodvedl paní z Valdštejna s sebou. Na druhou stranu se ocitli v domácím vězení a Jáchym se dožadoval doručení otcova dopisu. Bohužel to v tuto chvíli bylo nemožné. Stráž u dveří naopak měla tu výhodu, že tak byli alespoň trochu chráněni před rabující soldateskou.

Pasovští se v Praze dobře zabydleli a bylo jisté, že se jen tak odtud nehnou. Jáchym se s tím po několika dnech smířil a nastalo pro něj nekonečné čekání. Stále z okna pozoroval, jestli jsou v domě stále hlídáni stráží. Ta se pravidelně měnila, ale ven nepouštěla nikoho. Sloužící paní z Valdštějna by byli špatní obyvatelé Malé Strany, kdyby neznali způsob jak vojákům uniknout. Tak každý večer skrz sklepení vedlejšího domu odcházel komoří Arnošt z domu a přinášel zprávy a novinky. Pasovští drželi Hrad a Malou Stranu, nikoho nepouštěli ani tam ani zpět a pokoušeli se dobít Kamenný most, to se jim ale nedařilo. Na druhou stranu se dostalo asi šedesát kyrysníku, ale v ulicích města byli rozprášeni. Staré a Nové město zůstalo v rukou měšťanů a stavů. Přišla spousta zpráv o zvěrstvech, která napáchali pasovští cestou do Prahy. Kradli zásoby, rabovali často i vypalovali celé vesnice. Z venkova a okolních měst se do Prahy stahovali houfy zemské hotovosti na pomoc proti cizím nájezdníkům. Hrabě Lev Thurn pomalu formoval velké vojsko. Rudolf je prý s Leopoldem pasovským na Hradě a jásá, jak dobyl svoji vlastní zemi a chystá se s pasovským vojskem porazit svého bratra Matyáše. Mezi lidem se říká, že začíná bláznit, jako jeho nešťastný syn Juan roku 1608 na Krumlově. O Matyáši Jizbickém či jeho manželce však ani zprávička.

Dny se pomalu vlekly a paní z Valdštejna se snažila děti co nejvíce rozptýlit. Jáchym si oblíbil místo u okna poblíž truhly s knihami pana Adama. Sice mezi nimi nebyla žádná o alchymii, ale něco zajímavého se našlo. U okna očekával, jak skončí příležitostné šarvátky mezi pasovskými a Pražany.

Karolína se vzhlédla v šatníku své kmotřičky. Nemalými pomocnicemi jí byly Anežka a Josefína, dcery paní z Vadlštejna. Takových různých šatů, závojů a plášťů nikdy v životě neviděla. Karolína se do různých šatů strojila a s ostatními děvčaty si představovaly jak pořádají různé plesy, nebo společenské večírky. Paní z Valdštejna jim to shovívavě tolerovala. Holčičky se neustále měnily šaty a jejich kmotřička a maminka, by se k nim byla ráda přidala, kdyby jí to nepřišlo příliš dětinské.

Pomalu se přehoupnul masopust, který byl v obleženém městě velmi posmutnělý. Začátek března se oteplilo a jaro, alespoň v Praze to tak vypadalo, přebralo svou vládu od zimy. Zásoby jídla se ovšem krátily, i když na tom byli u Valdštenů, lépe, než kdekoliv na Malé Straně, začínal se dostavovat hlad. I pasovští vojáci trpěli nedostatkem. Na Malé Straně již nebylo co rabovat a špízovací výpravy do okolí se vraceli s prázdnou či vůbec.

Dopis byl po tom dobrodružném cestování poněkud zmačkaný a ušpiněný. Stále však pro Jáchyma a Karolínu znamenal naději, že práce jejich otce nebyla marná. Jednoho dne, když si ho jako již mnohokrát Jáchym prohlížel, všimnul si, že šmouhy na jedné straně pomačkaného pergamenu spolu podivně souvisí. Vyskočil a běžel s ním k oknu. Jak to, že si toho dříve nevšimnul. V ostrém světle u okna se ukázalo, že v okolí skvrn je pergamen poškrábaný. Škrábance byly způsobeny ostrým brkem, kterým byl dopis psán. Na povrchu jím bylo napsáno určení pergamenu. Po chvíli zkoumání škrábanců a fleků na pergamenu dospěl Jáchym k zjištění, že část adresy zní:" ..ok z Roszen.." Dál s tím nemohl hnout. Proklínal se, že pergamen pořádně neprozkoumal dříve.

Vzal pergamen a s tím na co přišel, se šel svěřit paní z Valdštejna. Ta pergamen zvědavě prozkoumala a dala mu za pravdu. "Je to jistě adresované panu Petru Voku z Rožumberka." Jáchym zajásal radostí. Podařilo se mu rozluštit komu je dopis adresován. Hned se dotazoval, kde by mohl pana Voka zastihnout. Paní z Valdštejna ho musela zklamat. Pan Vok sídlí v Třeboni na jihu Čech. Téměř tam odkud děti složitě putovaly do Prahy.

Osud jim nepřál. S touto myšlenkou a nadějí, že zítra se vše změní toho dne Jáchym usínal.

Vyprávění osmé

Jak plynul čas, počátkem března nastala chvíle, kdy v domě Valdštejnů již nebylo nic k jídlu. Kromě toho pasovští žoldnéři byli čím dál tím agresivnější. Cítily, že jejich pobyt v Praze se blíží ke svému konci. Na Novém a Starém Městě pražském se hraběti Thurnovy podařilo shromáždit okolo 30 000 vojáků a dobrovolníků. Bylo jen otázkou, kdy a jak se pokusí o znovu dobytí Malé Strany. Paní z Valdštejna, usoudila, že pro všechny obyvatele domu, bude bezpečnější pokusit se opustit obleženou Malou Stranu. Pověřila proto Arnošta, aby zjistil, jakým způsobem je možno z obležení uprchnout.

Moc možností nebylo, ale Arnošt díky svým známým mezi podskalskými voraři se dozvěděl, jak je možné uprchnout. Dobýt Malou Stranu se dalo pouze přes vodu, ale Kamenný most byl velmi pečlivě střežen a boj o něj by si vyžádal spoustu životů. Proto pan Ctirad Rybička, vážený občan staroměstský a největší dopravce dřeva do Prahy nabídl panu Thurnovy, že se pokusí přepravit část jeho vojska na Malou Stranu na vorech tak, aby mohla nepříteli vpadnout do zad. Pan Thurn moc nevěřil na bezpečnost tohoto způsobu a vymínil si demonstrativní zkoušku. Sice se riskovalo prozrazení celé operace,ale pro pana Lva Thurna to byl přijatelnější než riskovat životy svých lidí.

Právě na voru, co bude zkoušet možnosti přistání u Malostranských břehů se měli naši hrdinové dostat pryč z Malé Strany. Vše vypadalo jednoduše, kdyby ovšem pasovští nezačali již několikrát vyrabovanou Malou Stranu opět rabovat. Tentokrát se vlna násilí nevyhnula ani domu Valdštejnů. Devátého března brzo ráno do jejich domu vtrhlo několik žoldnéřů, kteří začali bez okolků brát vše co mělo nějakou cenu. Svícny, nádobí, obrazy ze stěn, neustále se dožadovali, zlata a šperků. Ty ovšem paní z Valdšzejna, ukryla již na počátku válečných událostí.

Vojáci byli neustále nespokojení s velikostí své kořisti, jejich hněv vzrůstal. Jeden z nic, v otrhané kazajce a barevných nabíraných kalhotech, se dvěmi velikými pistolemi za pasem a s na hrudi oprýskaným krunýřem, nakonec vzal Josefínu, mladší dceru paní z Valdštejna přiložil jí na hruď jednu z pistolí a vyhrožoval, že jí zabije, pokud nedostanou co chtějí.

Za to žádné cennosti nestály, paní z Valdštejna svolila a vojákům ukázala jednu se skrýší s cennostmi. Vojáci se na ně vrhli jako supi na mršinu, úplně zapomněli na obyvatele domu a začali se hádat o pár zlaťáků a šperků, co jim paní z Valdštejna ukázala.

Nastala dobrá chvíle k tomu, rychle opustit dům. Paní z Valdštejna vzala všechny děti a spolu s Arnoštem a služebnou utíkali z domu. Ostatní služebnictvo, muselo být propuštěno již dříve. Vojáci ale nebyli tak hloupí, jak by se mohlo zdát. Než stačila paní z Valdštejna doběhnout pro uzlík, co měla již několik dní svázaný, kdyby musela rychle opustit dům, stáli vojáci ve dveřích a všechny hnali nazpět do hlavní obytné místnosti. Tak na paní z Valdštejna uhodili, kde jsou poschovávané další cennosti. Ta se zapřísahala, že nic jiného v domě není. Věděla, že vojáky jakékoliv množství zlata neuspokojí. Atmosféra začala houstnout, vojáci se dožadovali dalšího zlata, paní z Valdštejna, kterou dokonce několikrát hrubě uhodili, tvrdila, že v domě nic jiného není. I Arnošt, který o všem věděl, zarytě mlčel. Děti byly pěkně vystrašené a Josefína s Karolínou brečeli. Celkem právem se obávaly o svůj život. Když už to vypadalo, že vojáci dům se všemi podpálí, objevil se ve dveřích pan Vchynický z Vchynic. Nad okem měl ještě čerstvou jizvu po přestřelce s Matyášem Jizbickým. Jáchym a Karolina, rázem strnuli, nejraději by se ho optali, zda něco neví o jejich otci. To si ale dovolit nemohli.

Vojáci rázem sklapli. Jednalo se o jejich nadřízeného. Ten jim vynadal, že místo toho, aby drželi stráž a připravovali se na útok, zde bezostyšně rabují. Zabavil jim zlato, které ukradli a vyhnal je z domu. Vojáci silně reptali,ale nebylo jim to nic platné. Asi nemusím zdůrazňovat, že zlato skončilo v pokladnici pana Vchynického. Přesto na něj po této události Karolína i Jáchym vzpomínají spíše v dobrém.

Když všichni odešli a nastala chvilka klidu, sebrala paní z Valdštejna, jak měla v úmyslu již předtím, všechny děti a obešla pryč z domu. Jáchym pod košilí tajně svíral dopis co si předsevzal doručit stůj co stůj, i kdyby bylo tisíckrát pozdě.

V ulicích se rozpoutalo peklo, soldateska dokončovala dílo zkázy, které zhruba před měsícem na Malé Straně započala nočním útokem. Co se dalo nakládala na vozy a odvážela pryč. Ta poslušnější část vojska se připravovala na obranu, neboť jejich velitelé stále ještě doufali, že získanou část Prahy udrží. Rudolf nepokojně přecházel po terasách Hradu a chmurně se díval na město pod sebou. V té chvíli mu nebylo radno plést se do cesty.

Naši hrdinové se ukryli na břehu řeky v nuzné chaloupce rybáře Udičky. Toto skromné obydlí unikalo běsnění pasovských žoldnéřů. Blízkost řeky a nenápadnost byli ideální podmínky, aby se stalo informačním uzlem mezi rozdělenými částmi Prahy. Zde se shromažďovali zprávy z Malé Strany a Udička je každou noc převážel na Staré město, nazpět vozil opět zprávy a příkazy z druhé strany.

Udička paní z Valdštejna moc rád neviděl, čím větší rozruch okolo jeho chaloupky tím větší pravděpodobnost prozrazení. Jen doporučení od pana Ctirada Rybičky, které je předcházelo, jim zaručilo, že s nimi Udička nevyběhl.

Jak se ukázalo, jeho obavy byli oprávněné. Co ví moc lidí v tajnosti se neudrží a nějaký zrádce se vždy najde.

Když nastal večer a na řeku padla mlha, chystal se udička na druhý břeh. v tom se přibelhala stará žebračka Dejmi, opírajíc se o křivolakou sukovici, zajíkavě sdělovala, jak viděla, že plukovník Ramea, vrchní velitel pasovského vojska, nechal děla namířit na řeku a chystá se k Udičkovi, neboť se mu doneslo, co zde Udička provádí. A skutečně v mlze začínaly probleskovat pochodně přicházejících vojáků.

Udička na nic nečekal, popadl z kolíbky svého syna, vzal ženu a rychle skočil na lodičku připravenou k pravidelné noční cestě. Jáchym za ním utíkal a křičel."Přece nás tady nenecháte, Udičko." "Utečte, na loď se všichni nevejdeme.", odpovídal Udička, který odrážel lodičku od břehu. Vše vypadalo bledě, kdyby nezasáhla udičkova žena. "Tak to ne, nemůžeš tu dámu s těmi dětmi nechat. To se nedělá. Vem děti a já tu s ní zůstanu.", řekla nakonec. Udička se začal rozčilovat nad ženskou tvrdohlavostí, ale udělat nemohl nic. Ze tmy se ozvalo: "Pokoušejí se uprchnout." Následovaly výstřely. Udička zaklel a do lodičky nechal nastoupit paní z Valdštejna a děti co byly s ní. Odrazil a pádloval, aby se ztratil v mlze. Ze břehu po nich ještě několikrát někdo vystřelil, naštěstí jen naslepo.

Vyhráno zdaleka ještě neměli. Oteplení posledních dní přineslo do řeky spoustu vody a tu a tam dokonce plavaly ledové kry. Lodička byla přeložená a stačil neopatrný pohyb a voda by přetekla dovnitř. Udička, střídavě klel, udobřoval si pokalského a bubenečského vodníka a vzýval svatého Petra a Ondřeje patrony všech rybářů. Ačkoliv silný proud bral vratkou lodičku, silné paže Udičky pomocí vesla posouvali lodičku k druhému svobodnému břehu.

Druhý břeh měli již na dohled a ustrašená srdce dětí na lodi pookřála. Tu lodička najela na kámen, který Udičkovi v noční temnotě unikl a nabrala ledovou vodu přes okaj. Nebyla šance udržet lodičku na vodě. Udička vzal svého malinkého syna zabaleného do deky a ponořil se do vody tak, aby ho nenamočil. Povedlo se mu to. Ostatní museli za ním. Na břeh to bylo jen kousíček, ale voda byla neskonale ledová.

Jáchym pomohl Karolíně a Anežce na břeh. Všichni šťastně stanuli na Staroměstském břehu, ale bylo nutné rychle se někde usušit. Iniciativy se ujala paní z Valdštejna a všechny odvedla do blízkého špitálu na Františku.

Špitál obhospodařoval řád Křížovníků s červenou hvězdou, který založila princezna Anežka Česká, aby pomáhal lidem v nouzi. Pan Adam z Valdštejna, byl donátorem tohoto špitálu, proto zde měla paní z Valdštejna dveře otevřené i v tuto noční hodinu. A řekněme, bylo to jediné štěstí, jinak by to s našimi promrzlými lodníky zle skončilo.

Vyprávění deváté

Špitál byl přeplněný, kromě normálních zimních návštěvníků, mezi něž patřili žebráci a mrzáci přes léto přežívajících na ulicích, zde leželo plno zraněných z potyček s pasovskými.

Všem promočeným se dostalo teplého a suchého oblečení a vařící čaj. Řádové sestry se nejvíce obávaly, aby někdo nedostal z takového prochlazení zápal plic. Udička, jen co se trochu ohřál, již neměl stání. Přes protesty sester se nenechal zadržet a vydal se do města. Přeběhl celé staré město a v Podskalí zamířil do domu pana Ctirad Rybičky obchodníka se dřevem a voraře. Pan Ctirad byl velmi překvapen, když Udičku uviděl. Pozorně vyslechl co se stalo a souhlasil, že pokoušet se nyní přirazit k Malostranským břehům, je nesmysl. Zároveň souhlasil, že je třeba zaútočit co nejdříve. Proto se vydali za panem Lvem Thurnem. Našli ho jak obchází vojsko, které tábořilo za městskými branami. Když mu vylíčili situaci, jaká vládne na Malé straně a to, že moment překvapení je třeba využít co nejdříve, souhlasil s tím podniknout útok co nejdříve.

Bylo vybráno 900 mužů, které Rybičkovi voraři měli přeplavit přes řeku na Smíchov a odtud měli zaútočit na Hladovou zeď a Oujezdskou bránu. Udička se stal pomocníkem pana Aleše Krojcefuldského velitele této operace. O několik málo hodin začali voraři přepravovat vojsko přes Vltavu. Spolu sním, bylo převezeno i několik kusů děl, které měli pomoci, při dobývání brány.

Když se ráno Jáchym a Karolína ve špitále probudili. Mohli zaslechnout jak na druhé straně řeky probíhá kanonáda na Oujezdskou bránu. Celý den se statečně pokoušeli vojáci přeplavení na Smíchovskou stranu dostat se na Malou stranu. Přes řeku jim v tom pomáhala další děla ostřelující pozice pasovských. Tížený výsledek nebyl dosažen. Když padl soumrak Malá strana byla stále v rukou pasovských.

Přes den se Karolína i Jáchym dostatečně z noční koupele zotavili. Horší to bylo s Josefínou mladší dcerou paní z Valdštejna. Ta dostala horkost a nevypadalo to dobře. Sestry jí nosili léčivé čaje drželi ji v teple.

Kromě Josefíny všichni v noci příchozí navečer odešli a ubytovali se v domě známých paní z Valdštejna. Tou dobou se začalo vracet vojsko se Smíchova a čerství muži se naopak chystali, že nazítří se bude v boji pokračovat. Také došlo na dopis Matyáše Jizbického. Paní z Valdštejna si myslela, že by bylo moudré odevzdat ho panu Lvu Thurnovi, jako pověřenému veliteli zemské hotovosti. V době válečné nejdůležitější osobě Čech. Jáchym protestoval, vždyť zjistil, že dopis je určen panu Voku z Rožumberka. Nic naplat bylo mu na pozítří domluvena schůzka s Panem Lvem, aby mu tam dopis předal.

Večer nemohl Jáchym usnout hlavou se mu honili myšlenky na rodiče, tuhle zpropadenou vojnu a dopis, co je tím posledním, co mu po otci zbylo. Vzpomněl si i na Jakoba a jeho lahvičku. Nyní, se už určitě dostal k císaři a lahvička mu splnila přání mít klid na konání díla jednoty, jak alchymisté nazývají hledání kamene mudrců. Proto ji musí co nejrychleji prodat. Za kolik asi? Dokázala by i jemu lahvička splnit jeho přání?

Ráno bylo v Praze pozdvižení. Přes noc se z Malé strany pasovští doslova vypařili. Podle zpráv během noci vojáci i jejich doprovod odtáhli jižním směrem, kde pasovští drželi několik měst. Leopold a plukovník Ramea opustili, Prahu již před několika dny. Praha si oddychla. Ne tak celé Čechy. Pasovští na jihu dál plenili a loupili a nebyla síla, která by je ze země vyhnala. Rudolf na Pražském hradě osaměl i jeho vykutálený bratranec ho zde zanechal svému osudu. Po této události bylo jasné, že dny Rudolfova panování jsou sečteny. Pan Lev usiloval o svolání sněmu, který by za krále přijal Matyáše.

V určený čas byli Jáchym a Karolina přijati panem Lvem. Jak jste si jistě všimli nebylo v té době v Čechách zaměstnanějšího muže, než byl pan Lev, přesto, když mu pověděli o osudu Matyáše Jizbického, udělal si čas a děti přijal.

Audience se konala v jednom krásném domě na Staroměstském náměstí, pan Lev seděl na vyřezávaném křesle, skoro jako král, a byl oděn do krásných bohatě zdobených šatů. V místnosti byl i písařský stůl a na něm spousta listin. V rohu místnosti stála zbroj s krásně vykládaným mečem.

Pan Lev Jáchym a Karolínu přijal velmi vlídně. Řekl, že slyšel co se stalo jejich otci a že ho to velmi mrzí, že obdivuje odvahu s jakou se dostali až do Prahy, aby doručili zmíněný list. "Komu je vlastně adresován?", zeptal se nakonec. Jáchym se osmělil mluvit s tak urozeným šlechticem a řekl: "V tom je právě problém. My jsme nevěděli komu dopis doručit a tak jsme šli do Prahy doručit ho na kancelář Českého směmu, neboť jsme si mysleli, že byl otec vyslán právě jí. Ale později jsem zjistil, že dopis je adresován panu Voku z Rožumberka." "Aha,"zamyslel se pan Lev, "tak to bychom ho měli doručit do jeho rukou." Jáchym zaplesal, myslel si totiž, že pan Lev si bude chtít dopis ponechat, ale zachoval se jako skutečný šlechtic a správný muž. "Můžete mi dopis nechat, já ho nechám panu Vokovi doručit s dalšími dopisy, které mu posílám.", pokračoval pan Lev.

Jáchym se zarazil. "Nebylo by možné, abych mu dopis doručil osobně?" Karolína se přidala. "Chceme mít jistotu, že dopis dojde svého určení." Pan Lev se rozesmál. "Moji poslové jsou spolehliví i v těchto pohnutých dobách. Pokud ale trváte na osobním doručení, můžete se připojit k písecké hotovosti, která se vrací domů. To je skoro napůl cesty do Třeboně."

Děti se ze schůzky, na kterou odcházely s obavou, vracely nadšeny. Budou moci doručit otcův dopis. Paní z Valdštejna, se nový cíl cesty dětí moc nezamlouval, vždyť z jihu dál přicházely zprávy o řádění pasovkých. Myslela si totiž, že s sebou vezme děti za příbuznými na Moravu, kam se chystala za svým mužem, který se vrací z Vídně.

Děti si postavily hlavu a jiná varianta nepřicházela v úvahu, když se za ně ještě shovívavě přimluvil pan Lev, bylo rozhodnuto. Vyrážely hned zítra.

Vypravování desáté

Velitel písecké hotovosti pan Bedřich Řeřicha byl bodrý muž, zavalité postavy. Ryčným hlasem komandoval své vojáky a nikdo si mu nedovolil se vzpouzet. "Jsem Bedřfich Řfeřicha a ten kdo prožil tolik bitef, co já mi může něco řfíkat.", byl jeho oblíbený argument. Často i tam, kde to nemělo žádného smyslu. Mezi svým mužstvem měl disciplínu, tu si získával nejen svojí autoritou, ale i nesčetnými historkami z bitev, které prožil.

Když se dozvěděl, že se má postarat o dvě děti a zajistit jim cestu až do Třeboně, byl to pro něj opravdu špatný den. Jako správný voják bez reptání poslechl. A to ještě nebylo všemu konec. Ráno 15. března vyrazil se stovkou mužů a dvěma dětmi z Prahy jižním směrem. Pokračovali celkem rychle a odpoledne před starobylým hradem Žebrák narazili na silný oddíl pasovského vojska. Ačkoliv to pro pana Bedřicha Řeřichu nabylo zrovna příhodné, byl nucen svést bitvu.

Přední voj, který tvořili kopidlníci, se rozvinul a vytvořil před vojskem ježaté ostří. Mezitím se připravovali mušketýři, se svými těžkými puškami. Ti prostoupili mezi kopidlníky a vypálili na nepřítele, který byl převážně na koních. Pan Řeřicha si toho byl vědom a bylo nanejvýš zřejmé, že nepřítel této výhody použije k obchvatnému manévru a napadne pana Řeřichu zezadu.

"Rychle, rychle, hejbněte tím zadkem, dokud ho ještě máte.", křičel na zadní zásobovací voje. "Řfíkám vám to naposled, vy řfepy nevyoraný." Dodával k tomu. Průpovídku o množství bitef, již nestačil dodat. Nepřítel se rozdělil na dvě skupiny a zatímco jedna zaútočila čelně, druhá uhodila na levé křídlo Řeřichovi formace. Ta byla příliš slabá, aby prudkému nájezdu těžkooděnců odolala. Útvar se rozpadl a nastal zmatek. Nyní již Řeřicha nemohl dělat nic.

Děti, které byli uprostřed píseckého oddílu se ocitli uprostřed boje muže proti muži. Řeřicha si sice, když svým mocným úderem potíral jednoho z pasovkých těžkooděnců, na děti vzpomněl, ale pomoci jim nemohl. Jáchym vyvedl Karolínu z vozu v kterém jeli a lehli si pod něj. Okolo zuřil boj a na zem se poroučela bezvládná těla vojáků obou stran. Všude bylo spousta křiku, sténání a krve.

Po chvíli se situace okolo vozu trochu uklidnila a děti přeběhly do blízkého remízku. Kryti stromky a keři utíkaly pryč od té řeže. Najednou se proti nim objevil voják ve špinavém kabátě s dýkou v ruce. Druhá ruka svírala několik měšců s penězi, přes rameno měl přehozené vysoké boty. Okrádal mrtvé.

Když uviděl, jak ho děti přistihly téměř při činu, zachmuřil se a s dýkou napřaženou postupoval k nim. Jáchym si stoupl před Karolínu a vykřikl. "Stůj a nepřibližuj se." Voják se nečekaného výkřiku zalekl, zastavil se a rozhlédl. Když viděl, že se nic neděje, zašklebil se a pokračoval k Jáchymovi. Ten začal pomalu couvat a strkat Karolínu za sebou.

V tom okamžiku se stalo něco neočekávaného, dalo by se říci, že se zjevil anděl. Nebyl to anděl, ale Jakobo. Stál za vojákem a v ruce svíral svůj rapír pro jeden a půl ruky. Zavolal na vojáka, ten se otočil a překvapeně na něj zíral. Zastrčil dýku a tasil meč. Jakobo sebou ani nehnul a tak nezbylo vojákovi, než na něj zaútočit. Jakobo obratně a bez jediného kroku zpět odrazil jeho útoky a ještě vojákovi zasadil ránu do paže s měšci. TO vojáka rozlítilo a chtěl se na Jakoba vrhnout důrazněji. Bohužel se mu do cesty připletl Jakobův rapír. Padl na zem mrtev.

Děti Jakoba zírali jako na zjevení. "Vy umíte opravdu šermovat." divil se Jáchym. "Ty jsi o tom někdy pochyboval.", čistil si Jakobo kord. Ale nebylo moc času na řeči, museli rychle zmizet.

Společně došli dost daleko od místa bitvy. V lese nalezli opuštěný seník se zbytkem sena. Nic lepšího si před nadcházející nocí nemohli přát. Bylo jasné, že vyhnáním pasovských z Prahy, celá záležitost nekončí. Co s tím, ale nadělá takový obyčejný kluk jako já, uvažoval Jáchym cestou. Když se uložili k spánku, měli si co povídat. Nejprve Karolína líčila, vše co se událo od té chvíle, co se rozešli včetně dramatického útěku přes Vltavu. Pak se na řadu dostal Jakobo. Moc se mu do vyprávění nechtělo, ale nakonec se k tomu odhodlal.

K císaři se vůbec nedostal, protože u brány do hradu narazil na nějakého, jak Jakobo tvrdil, hlupáka, kterému byl kdoví proč podezřelí. Ten ho nechal zajmout a když mu Jakobo tvrdil, že přichází z Nizozemí, považoval ho za špióna a zrádce. Nechal ho posadit do vězení a nikdo se sním dál nebavil. Jakobo tvrdil, že bylo víc než jisté, že se ho chystali popravit. Když už seděl pěknou dobu, ve strachu o vlastní život využil své lahvičky s můmím. A skutečně druhý den se všichni vojáci co ho věznili vypařili. Dokonce se mu podařilo nalézt svoji laboratoř a rapír, potom už ho v Praze neudrželi ani párem volů. Nyní se několik dní potloukal okolo a přemýšlel, kam se vydá dál.

Když se dozvěděl, že děti míří za Panem Vokem, do Třeboně, byl nadšen. "Že mně to nenapadlo hned.", lál si, "Kde jinde v Čechách by kromě Prahy nalezl alchymista uplatnění. Jedině u pana Voka.", volal radostně Jakobo. Bylo dohodnuto, pocestují zase spolu.

Když už si vše pověděli a pomalu usínali, Jáchym se do ticha zeptal. "Když už jsi si něco přál, nyní musíš můmí prodat." Jakobo odpověděl. "Ano, ale to je vážná věc." "Prodej mi jí," pokračoval Jáchym, "za kolik jsi ji vlastně koupil?" "Nechej toho, Jáchyme.", okřikla ho Karolína, "Nechci, aby jsi skončil v pekle." Jáchym ohrnul nos nad její starostlivostí a pokračoval. "Tak kolik stojí Jakobo, tedy mistře Jakobo."

Jakobo se posadil. "To je těžká věc, Jáchyme. Koupil jsem jí levně." "Za kolik.", naléhal Jáchym. "Za pět měďáků. Za dva ji musím prodat. Jinak..." Nastalo ticho. Po chvíli do noční temnoty a vůně sena Jáchym začal nahlas uvažovat. "Když jí někdo koupí za dva měďáky, bude jí muset prodat za jeden a kdo ji koupí za jeden jí už nemůže prodat a jeho život propadá ďáblu. Je to tak?" "Vidíš,"ozvala se Karolína, "koupil by jí jenom blázen a už by se jí v životě nezbavil." S tímto všichni usnuli.

Druhý den se vydali na další cestu na jih. Lahvička stále ležela Jáchymovi v hlavě, rozvažoval o ní všemi směry. Nakonec si na jedné zastávce vzal nenápadně, aby Karolína nic nepostřehla, Jakoba stranou. Jakobo se chvíli zdráhal, pak mu ale lahvičku za dva měďáky prodal. Nebyl sice rád, že si jí kupuje právě on, ale pro Jakoba to byla nejvyšší chvíle lahvičky se zbavit.

Karolína sice dělala, že o ničem neví,ale tak hloupá, zase nebyla. Viděla, jak se Jáchym kvůli můmí trápí a také věděla, že mu v koupi nijak nezabrání.

Vypravování jedenácté

Další cesta byla poznamenána chmurou tajuplné lahvičky. Karolína s Jáchymem o ní vůbec nemluvila, zlobila se na něj, že ji neposlechl. Jakobo byl zachmuřený, že podlehl vlastní slabosti a Jáchymovi lahvičku s můmím prodal. Šance, že se mu lahvičku podaří prodat, byla malá.

Děti a Jakobo se ubírali jižním směrem a stále častěji naráželi na stopy po řádění pasovských. Výhodou bylo, že ten rok začalo jaro neobvykle brzo. Stromy začaly pučet a cesta ubíhala lépe než dříve. Jednoho dne večer, když se naši unavení poutníci rozhlíželi u jakých dobrých lidí hlavu složí potkali kus před Pískem podivnou postavu. Lesem se poklidně procházel starší muž v dlouhém plášti, v ruce košík a do něj sbíral různé přírodniny. Měl pásek, na které vysela spousta různých pytlíků. Hlavu měl nepřikrytou a silně prošedivělou. Když k němu přišli, tak se na ně s letmým úsměvem podíval a řekl. "Vítám Vás. Již jsem vás očekával." Děti i Jakobo užasli. Jak je mohl očekávat, když ani oni sami nevěděli, kam ten den dojdou. Neznámý pokračoval. " Jméno mé je Pilgrimus. Dovolte abych Vám dnes v noci nabídl nocleh a něco malého k jídlu." Jáchym, Karolína a Jakobo nevycházeli z úžasu. Nenamítali nic, nabídka přišla v pravou chvíli.

Mlčky následovali Pilgrima, jak jim pokynul. Až Karolína přerušila ticho lesní pěšiny. "Jak jste pane Pilgrime mohl vědět, že přijdeme?" Pilgrim si vzal Karolínu vedle sebe a řekl jí. "Nevěděl jsem, že přijdete vy. Dnes v noci se mi zdálo, že budu mít hosty. Sny jsou oknem do věcí skrytých a tak když jsem vás potkal, věděl jsem, že se mi o vás zdálo." Karolína pokývala hlavou. "Vy tedy umíte, předpovídat budoucnost." "Ne, já jen dovedu pozorně poslouchat.", řekl Pilgrim laskavým hlasem.

Asi po půl hodině, když už byla skoro tma, došli k starému kamennému domu na okraji lesa na vršku nad nějakou vesnicí, či městečkem. Pilgrim otevřel těžké dubové dveře a vešli do prostorné světnice. Na první pohled děti udivilo množství knih, které se v místnosti nacházelo. U okna stál stůl, na kterém bylo rozloženy různé listiny a psací pomůcky. Na opačné straně místnosti byl krb nad kterým se sušily různé byliny. Tam Pilgrim rozdělal oheň a do kotlíku dal ohřát polévku.

Jáchym, Karolína i Jakobo se udiveně rozhlíželi po místnosti. Jáchym se odhodlal a zeptal se. "Vy jste alchymista? Tady Jakobo, tedy Mistr Jakobo je také alchymistou a já až budu velký, se jím také stanu." Zatímco se Jakobo začal kroutit a gestikulovat, že není nutné zmiňovat jeho alchymistické sklony, Pilgrim se zamyslel a řekl. "Zabývám se i alchymií. Je mi potěšením, že mně navštívili, takové spřízněné duše." Děti čekali, že jim Pilgrim o alchymii bude vyprávět, ale nestalo se tak.

U polévky se Karolína znovu začala o alchymii. "Mistr Jakobo studoval alchymii až v Nizozemí." Jakobo se tvářil, jako že on s tím nemá nic společného. Pilgrim v klidu dojedl sklidil od stolu posadil se řekl. "Obávám se, že váš přítel, viďte Jakobo, v Nizozemí nikdy nebyl a alchymii zná z mnoha knih, co přečetl. Kdy se ale člověk stává alchymistou?" Jakobo zatím červenal a prskal. Kdyby to bylo možné nejraděj by úplně splynul s podlahou. Děti na něj udiveně zíraly. Pilgrim však pokračoval. "I já jsem se hodně zabýval alchymií, pak jsem ale přišel na to, že na světě pro mne jsou důležitější věci a tak jsem se začal věnovat medicíně. Dnes hledám léky pro různé neduhy těla i duše. Na alchymii mi nezbývá čas."

Jakobo se trochu vzpamatoval a začal se Pilgrimovi omlouvat, že lhal. "Mě se neomlouvej, omluv se těm, co ti věřili a sám sobě, že jsi žil v falešné představě." Pilgrim se odmlčel a pokračoval. "S lží a pozlátkem Velkého díla nikdy nedojdeš i kdyby jsi se snažil sebevíc." Pak nastalo ticho v kterém všichni uvažovali o Pilgrimových slovech.

Nakonec Pilgrim vstal od stolu a řekl. "Jestliže nejste příliš unavení, mohl bych vám ukázat jeden z kroků transmutace, aby se trochu rozehnala chmura, kterou sem pravda přinesla." Ačkoliv Jáchym i Karolína padali únavou, z tohoto nečekaného návrhu byli nadšeni.

Všichni se odebrali do vedlejší místnosti, kde se nacházela laboratoř. Pilgrim připravil několik zkumavek, misek a různých přísad. Chvíli něco míchal a pak nechal roztok, který během jeho práce několikrát změnil barvu vařit nad kahanem. Děti se dožadovali objasnění toho, co Pilgrim dělá. Pilgrim jim vysvětlil, že cílem tohoto pokusu je ukázat jim, jak relativní jsou stavy věcí. Nejdříve prach, pak roztok několikrát měnící barvu a nakonec uvidíte sami. Přitom se celou dobu v podstatě jedná o stejnou látku. A to je vlastně principem alchymie, dojít k jednotě látky ve Velkém díle neboli kameni mudců. Když Pilgrim dokončil výklad, v křivuli, kde předtím byl barevný roztok, bylo několik krystalů. Když je nakonec vyndali, zjistili, že poměrně tvrdých. Pilgrim je dětem věnoval na památku a připomínku toho, co se dnes naučily. Děti byly ohromeny. Jakobo také celou dobu zvědavě přikukoval a souhlasně pokyvoval hlavou.

Protože bylo již pozdě, šly si děti konečně lehnout. Zato Jakobo s Pilgrimen, ještě dlouho do noci hovořili. Jáchym se sice snažil poslouchat o čem, ale velmi brzo ho přemohl spánek.

Ráno Pilgrimovi za vše poděkovali a rozloučili se s ním. Pilgrim řekl. "Dnes já vám, zítra vy mě, nebo někomu jinému." Pak podal ruku Jakobovi. "Jsi na dobré cestě, ale nenechej se z ní svést pozlátkem poznání. I já jsem se od tebe včera lecos naučil." Pak se obrátil na Jáchyma. "A ty se rychle zbav té prokleté věci, co držíš. Může ti sice pomoci, ale může ti přinést i věčné zatracení. To ale sám víš nejlépe." Na Karolínu se usmál a pohladil jí po vlasech. Pak se otočil a vrátil se do svého domu. Bylo to podivné setkání.

Cestou se Jáchym rozčiloval, že Jakobo Pilgrimovi řekl o lahvičce s můmí. Ten několikrát přísahal, že on o lahvičce Pilgrimovi nic neřekl. Jáchym se zlobil i na Karolínu, neboť ta mu vyčítala, že si lahvičku vůbec koupil. Nakonec došlo i na hádku. Jáchym se naštval a opustil ostatní.

Šel sám lesem a říkal si, jak mu oba lahvičku závidí. Jakobo protože tak hloupě promarnil její přání a Karolína, že jí nenapadlo koupit si ji samotnou. Nakonec vylezl na vršek se skalkou na vrchu. Posadil se tam a trucoval. Najednou mu došlo, jak hloupě se chová. Jak začíná pomalu uvažovat, že lahvičku použije na něco úplně jiného, než proč si ji koupil. Třeba si bude přát, aby se stal slavným alchymistou, nebo bohatým mecenášem umění. Lahvička ho začínala ovládat, musí ji rychle použít a zbavit se jí.

Vstal a vylezl na nejvyšší kámen. Uchopil pravou rukou lahvičku, co mu vysela na krku a myslel jen na své přání. Aby se zase on a Karolína setkali se svými rodiči. Po chvilce mu blesklo hlavou. "Určitě je uvidíš." Bylo to tak silné, že se úplně vytrhl ze soustředění na své přání. Slezl z balvanu a vydal se nazpět za Jakobem a Karolínou. Našel je, jak rozpačitě přešlapují na místě, kde je opustil. Omluvil se jim za své chování a řekl, že lahvičku musí co nejdříve prodat.

Vyprávění dvanácté

Na další cestě Jakobo a děti častěji navštěvovali místa, kde se zdržují lidi. Jáchym se snažil prodat svoji lahvičku. Nebylo to lehké, pokud se mu lidé nevysmáli hned na počátku, odmítli lahvičku koupit jako poslední. Kdo by to také udělal. Jakobo se Jáchymovi marně snažil vysvětlit, že jen tak na ulici lahvičku těžko prodá. Je třeba hledat vážnějšího zájemce. Mohlo by se zdát, že Jáchyma ovládal strach z toho, že propadne ďáblu, ale tak to nebylo. Jáchym si říkal, že kdyby se to přání splnilo, určitě to vše zato stálo.

S častou návštěvou městeček a vesnic se zvyšovala pravděpodobnost setkání s pasovskými oddíly. Tak se stalo, že když dorazili do Českých Budějovic, byli obsazené německými vojáky. Sám plukovník Ramea vrchní velitel pasovských vojsk v Budějicích tou dobou dlel. Jakobo i děti prošli důkladnou prohlídkou u městských bran, ale do města se dostali. Bylo plné vojáků, kteří si na místním prostorném náměstí zbudovali tábor. Zatímco Ramea se připravoval na ofenzívu proti panství pana z Rožumberku, jediné síle která se pasovkým na jihu mohla postavit.

Zatímco Jakobo by Budějice nejraděj obloukem obešel, Jáchym naopak doufal, že mezi vojáky se mu podaří lahvičku prodat.

Od počátku měli v Budějicích smůlu, nejprve nemohli nalézt žádné ubytování. Všechny hospody byli plné vojáků. Pak Jakoba na ulici okradli o váček s penězi.

Nakonec naši unavení poutníci skončili v jednom hostinci, kde jim hostinská slíbila, že až zavře nechá je přespat přímo v lokále. Nebylo to nic moc, ale alespoň něco.

Jakobo a děti seděli v koutku a ustrašeně pozorovali hlučnou zábavu žoldnéřů okolo. Jakobo si musel říkat, to opravdu není vhodné prostředí pro dvě děti, ale kam s nimi mohl jít.

Když byla zábava v nejlepším, přisedl si k nim jeden žoldnéř, posílen vínem začal se s nimi vybavovat. "Vy nás tady rádi nevidíte,co? Ale já vám řeknu, pokud těm vašim protestantům nezatnete tipce, špatně to tu skončí. Což je to možné nechodit ke zpovědi a sloužit mši ženatí kněží? Vy si myslíte, že Leopold to dělá jem pro svůj prospěch on ale jeho milost biskup chce vaše dobro. A ten Rudolf, kdyby od začátku těm odpadlíkům neustupoval. Taky by to vypadalo jinak." Jakobo i děti tiše přikyvovali, ačkoliv jeho názory zdaleka nesdíleli. Najednou voják otočil téma hovoru. "To bylo samé císařské slovo a sliby bohatého žoldu. A teď, celé vojsko chcípá hlady a co si nezajistí samo to nemá." Zajišťování potřeb vojska Jáchym a Karolína velmi dobře poznali na Malé Straně. "Žold nebyl od počátku tažení vyplácen, prý až v Praze a v Praze, prd a vořech. Dodnes mi Leopold a Rudolf dluží 20 zlatých. Je to pěkná rodina. Ještě, že ti naši velitelé jsou rozumní lidé a dovolí nám hojit se rabováním cestou." Jáchym už chtěl vyskočit a rozkřiknout se na vojáka, co to plácá za nesmysli. Copak obyčejní lidé mohou zato, že jim císař dluží. Ale Jakobova ruka ho zadržela.

Místo toho začal Jáchym s prodejem lahvičky. "To znám, když se nic nedaří. Přitom za málo můžete mít hodně, ba všechno." Žoldnéř opile zamžoural očima jeho řeči vůbec nerozuměl. Na zlepšení chápání do sebe otočil další sklenici vína. Jáchym pokračoval. "Měl bych pro vás lákavou nabídku. Lahvičku plnou vzácné alchymistické substance můmí, která každému splní přání." "To je dobré.", řekl unaveně voják. "Když vám ho splní, je třeba ji co nejrychleji prodat za poloviční cenu, jinak hrozí, že vaše duše propadne ďáblu." Dokončil Jáchym. Voják najednou zničehonic začal usínat, také toho vypil mnohem víc, než na něm bylo vidět. Dalo by se říci, že právě dovršil svoji míru. "Za kolik." Vysoukal ze sebe ještě ačkoliv se mu už jazyk pořádně motal. Pak usnul. Z obchodu nebylo nic.

Druhý den ráno bylo v Budějicích velké pozdvižení. V noci byla potlačena vzpoura důstojníků nespokojených s velením na českém tažení. Plukovník Ramea se s vzbouřenci rázně vypořádal. V noci je nechal pochytat. Několik jich bylo při potyčkách zabito.

Od brzkého rána byly na náměstí stavěny šibenice. Pochytaní vzbouřenci budou popraveni. To za víření dubnů oznamovali vojenští heroldi. Tato zpráva vyvolala v městě velký zájem lidí, kteří chtěli na vlastní oči vidět exekuci. Jako by v těch dnech bylo málo krve. Okolo šibenice vojáci s napřaženými píkami udělali místo a přivedli devět důstojníků. Byli oblečeni pouze do košile a ruce měli svázané za zády.

Postavili se každý pod jednu šibenici a za víření bubnů byl předčítán rozsudek. Okolo byla spousta vojáků, ale i obyčejných lidí, kteří vyslechli jejich provinění proti císaři, bohu a dobrým mravům. Nakonec jim kat oblékl oprátku. Někteří z nich cosi křičeli, ale pro hluk v davu nebylo rozumět. Dál se už Karolína dívat nemohla. Víření bubnů se stupňovalo a zakončeno bylo velkým úderem, při kterém kat jednomu odsouzenci podtrhl stoličku. To se opakovalo devětkrát.

Jáchym ani Karolína tomu počínání nerozuměli. Do Třeboně to bylo slabý den cesty, mezi Budějovicemi a Třeboní však ležela válečná linie mezi Petrem Vokem a pasovskými. Nezbylo než se pokusit projít. Problémy nastaly hned u městské brány. Třeboňskou branou byly propouštěny pouze vojenské oddíly. Tak naši hrdinové museli město opustit v opačném směru a celé ho obcházet. Cesty byli obsazené vojáky a první hlídka je poslala zase zpět. Pasovští byli poraženi u Soběslavi a nyní se chystají zasadit ránu přímo srdci Rožmberkových panství Třeboni. Skutečně špatná doba pro to cestovat právě tam.

Jáchym trval na tom, že do musí za Panem Vokem, kam jinam by ostatně měli jít. Vydali se proto lesem směrem k cíli. Tam ovšem narazili na jízdní hlídku a ta se s nimi nemazlila, zajala je a odvezla do vojenského tábora.

Spoutáni na rukou i na nohou byli zanecháni v jednom ze stanů. Jakobo se sice dožadoval lepšího zacházení, protože je císařův alchymista. Ale Rudolf kvůli dlužnému žoldu nebyl mezi vojáky právě oblíbeným. Jáchym se ani tak neobával o svůj život, jako o list co celou tu dobu choval jako oko v hlavě. Nyní s ním vběhl přímo do spárů nepřítele. Když ve stanu osaměly, patou body vyhloubil díru a schoval do ní onu listinu. Ať zde raději shnije, než aby jí získal nepřítel pomyslel se.

Několik hodin nato, do stanu vstoupil Oldřich Vchynický z Vchynic. Další takové setkání děti nečekaly, chvíli se jich vyptával, co zde dělali, pak se ale zadíval na Karolínu a Jáchyma a zamyslel se. "To jsem si mohl myslet," řekl a rukou strhl Karolíně pláštík s erbem pana Jizbického, "jsou to ty smradi Jizbických. Kde jste se tak dlouho toulali. To nám hlídka přinesla skutečný poklad." Jáchym i Karolína se strachy krčili a očekávali co přijde. Jakobo nechápal o co se jedná. Strážím přikázal dobře je střežit a v žádném případě nepouštět. Na odchodu, na něj ještě Krolína zavolala otázku, která oběma vysela na rtech. "Pane Vchynický, nevíte něco o našich rodičích?" Vchynický se obrátil ve vchodu a řekl. "Co se tak ve válce děje s lidmi. Moc jich tu šarvátku nepřežilo."

Vyprávění třinácté

Ta zpráva potvrzující všechny předtuchy byla hrozná. Jáchymovi a Karolíně bylo už jedno, v jak obtížné situaci se nacházejí, jejich bolest byla větší. Jakobo se je snažil utěšit, že se třeba mýlí, nebo jim dokonce záměrně lže. Utěšování mělo jen malého účinku. Tu si Jáchym vzpomněl na přání, které, jak doufal, mu vyplní lahvička s můmím. Svěřil se s tím Karolíně a Jakobovi. Ti se mu v duchu museli omluvit, neboť si mysleli, že lahvičku použil pouze ve svůj prospěch. Prosit můmí o splnění takového přání, jako je opětovné setkání rodiny Jizbických je nenapadlo. Žili v domnění a Jakobo to znal z vlastní zkušenosti, že se každý snaží můmí využít ve svůj prospěch. Ne tak Jáchym.

K večeru vězni dostali kousek chleba a polévku. Přinesl jim je starý voják s velkým červeným šrámem táhnoucím se od brady až k levému uchu. Když jedli, sedl si k nim a pozoroval je. "Co haranti, jako vy dělají uprostřed takové vřavy?" Jáchym i Karolína dělali, že ho neslyší, neměli žádnou chuť se s ním bavit.Jakobo nešťastně pronesl. "Ve špatnou chvíli na špatném místě. Znáte to?" Vojáka odpověď neuspokojila, vstal, Karolíně rozkopl misku s polévkou a rozkřikl se. "Holádko satanova na něco jsem se vás ptal? Nerozuměli jste?" Děti vojákova zuřivá reakce překvapila. "Ztratili jsme se rodičům a nyní je hledáme." Odpověděl Jáchym. To vojákovi nestačilo, jizva mu ještě více zčervenala a oči se podivně zakalili. "Já tu mrznu, krk nasazuji, pořádně se nenajím a vy si tu hledáte rodiče?" Děti ani Jakobo nechápali souvislost jeho stížností se svým postavením. "Teď vás tady podříznu jako kuřata a nikdo neřekne ani bla." Zakřičel. Nakonec voják vytasil dýku, uchopil Jáchyma a chtěl ho pořezat. Jáchym na nic nečekal a pořádně se mu zakousl do ruky s dýkou. Voják zařval a upustil dýku na zem. To už ve stanu stáli vojáci, co drželi stráž venku. Voják s jizvou Jáchyma za vlasy odtrhl od své ruky a mrštil s ním o zem. Zakřičel: "Napadl mne a ta malá také." Vojáci na zajatce namířili halapartny, ale ti se k řádném útoku neměli. Celou záležitost vyřešil pan Vchynický, který v ten okamžik také vešel dovnitř. Vojáka s jizvou poslal pryč a strážné zpět před stan.

Vchynický se uvelebil na křesle, které si dal přinést. Zadíval se na Jakoba a řekl. "Kdo jsi zač?" Jakobo se pokusil vstát a uklonit, v tom mu ale zabránila pouta. Tak se chvíli mrskal jako ryba a pravil. "Jsem Jakobo Fortunatus alchymista putující za obživou." Vchynický souhlasně přikývl. "Ta proto ten kufr s harampádím." Jakobo se nadurdil. "To není žádné harampádí, ale moje cestovní laboratoř. Opovažte se na to sáhnout." Vchynický zasyčel. "Znám tyhle alchymisty. Jako třeba Kelly - obyčejný anglický špión, co císaře pěkně dlouho vodil za nos." Při těch slovech se Vchynický symbolicky chytnul za nos. Musel přitom vyndat ruku, kterou měl zabalenou v plášti, jak ji ohnul, široká košile mu sklouzla k lokti a na jeho předloktí Jáchym zahlédl jizvu. Byla to zvláštní černá jizva ve tvaru lahvičky s můmím. Jáchyma to velmi udivilo.

Vchynický chtěl pokračovat ve výslechu, ale Jáchym ho předběhl. "Pane Vchynický, co to máte na předloktí?" Vchynický si strhnul rukáv nazpět a ledabyle řekl. "Jizva z Uher po turecké kulce." "Ta jizva má tvar jako něco zvláštního a tajného.", pokračoval Jáchym. Vchynický sebou trhl: "Jak ty to můžeš znát?" Jáchym pochopil, že Vchynický ví o čem mluví. "Vy tu věc znáte?" Vchynický se rozhlédl a opatrně pravil. " Jestli myslíš můmí, tak znám." V Jáchymovi byla malá dušička, jestliže má někdo jeho lahvičku koupit, jistě to bude on. Opatrně zpoza košile spoutanýma rukama vytáhl lahvičku, co ho tam tak tížila. "Měl bych jednu na prodej.", řekl. Vchynický na můmí vytřešti zraky a natáhl se po lahvičce. Jáchym ucukl. "Znáte všechny podmínky prodeje?" Vchynický netrpělivě drmolil. "Ano, ano, jediné přání, zatracení ďáblem, pak poloviční cena. Dám za ní cokoliv." Dodal nakonec.

Jáchym , Karolína i Jakobo byli napnutí jako struna. Jáchym pokračoval a napětí se stupňovalo. "Je levná, možná víc než byste si přál." Vchynický se zarazil. "Za kolik? Ďábla se nebojím, vezmu si ji." Jáchym lahvičku skryl jeho lačným pohledům v dlani. "Je jen za jeden měďák." Vchynický zaváhal. "Byl bych poslední. Nevěděl jsem, že je to již tak daleko.", řekl zdrceně. "Ne, tolik let jsem čekal na tento okamžik, nyní se jí nevzdám." vykřikl nakonec. Z kapsi vyndal jedem měďák a hodil ho na zem. Jáchym mu podal lahvičku s můmím. Vchynický ji uchopil a jako ve snách se vypotácel ven.

Vyprávění čtrnácté

Když Vchynický s lahvičkou odešel. Nastala chvíle ticha plného napětí i ulehčení, radosti i tíže stávajícího postavení všech přítomných. Pak začal Jakobo pomalu vysvětlovat. "Jsou určité tajné společnosti vzdělaných mužů zabývajících se alchymií. Některé z nich přetrvávají až z dob starého Egypta 4500 let. Člen jedné společnosti, která se jmenuje Společnost modrého kamene, vzýval ďábla a ten mu nechal stvořit můmí. Členové té společnosti se nyní usilovně můmí získat, každý sám pro sebe samozřejmě. Také se pokouší můmí znovu vyrobit." Jakobo se odmlčel. "Myslím, že ten pán, co ho znáte patří právě do této společnosti." Jáchym ho doplnil. "A ta jizva, bylo znamení příslušnosti k ní." Jakobo již živěji dodal. "Ano, většina z nich nějaké tajné znamení má." Oba se odmlčeli.

Do ticha vstoupila Karolína. "Myslím, že je čas odsud uprchnout." "Nápad je to pěkný ale jak, v poutech.", odsekl jí Jáchym. Karolína se tajemně usmála a zpoza pláštíku vyňala dýku, jíž předtím zjizvený voják ohrožoval Jáchyma. Jakobo se rozzářil. "No tak, rychle pryč." Jáchym sklidnil jeho nadšení. "I kdybychom se dostali z pout, jak unikneme z tábora plného nepřátelských vojáků?" Karolína se zamračila. "Jáchyme, co se to s tebou děje? To jsme rovnou mohli zůstat v té závěji, co jsme se do ní zvrhli se saněmi. Nebo jsi mohl zůstat, před Oujezdskou bránou a dopis předat přímo tam. Proč jsi nezůstal ve špitále na Františku? Anebo ses u Žebráku měl nechat zapíchnout." Jáchym se usmál. "Ano, promiň sestřičko, máš pravdu. Kde je ta dýka?"

Karolína podala dýku Jáchymovi, ten jí rozřezal pouta a pak obráceně, nakonec osvobodili i Jakoba. Jáchym vykoukl z pod stanové celty. Okolostála spousta stanů a mezi nimi hořely ohně u nichž se hřáli vojáci. Naši hrdinové zadem vyklouzli ze stanu a kryti stínem jiného stanu, zůstali přikrčeni. Jakobo pravil. "Je tu tolik lidí, že nenápadnější dube, když půjdeme jakoby nic středem vojáků. Budeme tak nenápadnější, než když se poplížíme přes celý tábor." Tak také učinili. Pomalým krokem zamířili k okraji tábora. Když procházeli okolo jednoho z ohňů, stál tam pan Oldřich Vchynický. Jáchym se tam zastavil a se stínu poslouchal. "To si pište, že zítra to u Třeboně vyhrajeme. Sám jsem vymyslel plán útoku a také ho povedu. Kdo se chce stát součástí nejslavnější části celého tohoto tažení ať jde se mnou." Jeden z vojáků řekl. "Jsem dost starý a takových to řečí jsem již pár slyšel. Jak můžeš mít tu jistotu?" Vchynický se zasmál a znělo to skoro ďábelsky. "Mím plánem se podkopat hráz rybníka Rožumberk a celou Třeboň to spláchne z povrchu zemského. A že se to podaří, to mi věřte, pojistil jsem si to." Zasmál se Vchynický.

Jakobo Jáchyma vzal za rukáv a odtáhl ho pryč. "Padáme, než si nás všimne.", sykl Jakobo. Jáchym odpověděl zdrceně. "Dal jsem nepříteli do rukou silnou zbraň. Zítra porazí pana Voka." "Zítra nám už to může být jedno, jestliže hned nevypadneme."

Když měli tábor za zády, velmi si oddechli. Ještě dlouhou dobu prchali nazdařbůh pryč od tábora. Zastavili se až na kraji nějaké vesnice u seníku plného sena. Padli do něj jako zabití. Když téměř spali Karolína sebou trhla, posadila se a vykřikla. " Dopis!" Jáchym i Jakobo se lekli. Jáchym pak řekl "Neboj nám ho s sebou." Potom konečně usnuli.

Brzo ráno je probudil dusot koňských kopyt. Jakobo zklamaně pravil. "Pasovští." Venku se ozvalo. "Kdo je tam, vylezte." Jáchym, Karolína i Jakobo proklínali štěstěnu, že jim ani trochu nepřeje. Jakobo opatrně vykoukl ze seníku. Pak radostně zakřičel. "Jene, kde se tu bereš?" Jako odpověď se ozvalo. "Kuba, Kuba Štístko, tebe bych tu nečekal." Jakobo vyskočil ze seníku a padl si s jedním z vojáků do náručí. "To jsou naši.", halekal Jakobo. "Kuba Štístko?", divil se Jáchym s Karolínou.

Vyprávění patnácté

Štěstěna se na Jáchyma a Karolínu konečně pousmála. Oním vojákem a Jakobovým známým byl Jan Lukán. Toho času velitel vojsk pana Voka. Jeho dávný přítel z městečka, kde se oba narodili. Ukázalo se, že Jakobo se vlastně jmenuje Jakub Štístko, proto také Fortunatus. Děti byly zklamány, že je Jakobo, vodil za nos s italským jménem. Na druhou stranu je to u něj nepřekvapovalo. Jen doufaly, že se jedná o poslední překvapení týkající se jeho osoby.

Jan Lukán byl voják, dlouho bojoval v Uhrách proti Turkům a tam se také seznámil s panem Vokem. Pozorně vyslechl líčení obou dětí, které již poněkolikáté líčily své strastiplné putování a souhlasil, že jim zajistí doprovod do Třeboně. Nejprve však všichni museli do tábora vojsk pana Voka. Ta se skládala především z hotovostí posbíraných na panstvích pana Voka. Vojsko před několika dny odrazilo útok na Soběslav a nyní se připravovalo chránit jádro Rožumberkových panství Třeboň. Vojsko čítalo okolo 2000 mužů, což nebylo zrovna moc. Jeho hlavní silou bylo dělostřelectvo. Právě přesná kanonáda zachránila Soběslav před pasovskými.

Jáchym neopomněl Jana Lukána varovat před úmyslem pasovských podkopat hráze rybníka Rožumberk. Pokud by se tak stalo, byla by zaplavena nejen Třeboň ale povodeň by mohla ohrozit i Prahu.

Po příjezdu do tábora, byl Jan Lukán informován o nových pohybech nepřítele. Ukázalo se, že informace o pokusu podkopat hráz, je pravdivá. Jan Lukán začal hned přesouvat svůj trumf, artilerii, ke hrázy rybníka. Důležité bylo protivníka donutit svést bitvu tam, kde to bylo výhodné pro Lukána. To se podařilo. Jak na věčnou paměť uchoval rožumberský archivář Václav Březan onoho březnového dne dobře maskované rožumberské dělostřelectvo, rozstřílelo útok pasovského vojska na hráz rybníka Rožumberk. Když pak rybníkáři, na zmatené pasovské žoldnéře vypustili část rybníka, nebylo těžké dokonat dílo zkázy. Na bitevním poli zůstalo ležet 1400 pasovských.

Jan Lukán svěřil naše přátele do rukou pana Martina Grejna, správce Vokových rybničních výnosů, s kterým se vydali na Třeboň. Cestou se stavili na bojem lehce poškozené hrázi rybníka. Rybníkáři opravovali hráz a uklízeli narychlo postavené dělostřelecké bašty. Na vozy nakládali těle mrtvých vojáků. Zatím co pan Grejna obcházel poškozená místa hráze, děti a Jakobo postávali okolo kočáru. Tu kolem projel nekrytý vůz plný mrtvých těl obletovaných prvními jarními mouchami. Ty si takovou hostinu nemohli nechat ujít. Na vrchu ležela bělostná košile pana Vchynického s velkou černou skvrnou na hrudi. Obličej byl vytřeštěný a ústa zkřivena ve strašném šklebu. Pravou rukou svíral lahvičku od můmí, co mu vysela na krku. Byla prázdná.

Jáchym kývl na Jakoba a Karolinu. "Vchynický propadl dáblu." Jakobo konstatoval. "Ten propadl již dávno před koupí té lahvičky." Karolína se zeptala. "Jak to že se mu nevyplnilo jeho přání a byl poražen?" "Jak můžeš vědět, co si skutečně přál?" Zamyslel se Jakobo. "To možná nevěděl, ani on sám. Krom toho proč by se mu mělo plnit přání, když svému osudu stejně nemohl uniknout.", dodal.

Jakmile se vrátil pan Grejna, nastoupili do kočáru a odjeli směrem na Třeboň. Bylo to již jen několik minut cesty.

Vyprávění šestnácté

Kočár se rozjel směrem k Třeboni a Karolíně blesklo hlavou, co se je ještě čeká, než dojedou cíle. Co ještě zkříží jejich plány a zabrání jim v doručení dopisu. A co je čeká potom, zůstanou na Třeboni, bude jim přidělen nějaký opatrovník, nebo půjdou žebrotou. Peněz jim moc nezbývalo.

Těsně před branou města je tryskem dojel jezdec na koni. Seskočil, zastavil kočár a bez okolků vtrhl dovnitř. Byl to Matyáš Jizbický v lesklém kyrisu a těžkých rukavicích.

Děti i jejich otec na sebe chvíli překvapeně zírali a pak Karolína radostí zavřískala. Jakobo i pan Grejna se v první chvíli celkem lekli a chtěli se bránit. To už ale Matyáš Jáchym i Karolína leželi v náručí a rozjásaně hopsali okolo kočáru. Karolína brečela štěstím a nedokázala přestat. Jakobo a Martin Grejna, když pochopili co se děje, spolu s kočím mlčky a s úsměvem pozorovali ten gejzír radosti uprostřed těchto válečných událostí.

Oné únorové noci podobně jako Jáchym a Karolína i pan Jizbický se svojí chotí Barborou unikli řádění pasovských žoldnéřů a šťastně se dostali až do Třeboně. Zde slyšeli o válečných událostech v Praze a když se pasovská vojska navrátila na jih pan Jizbický bojoval jako důstojník ve Vokově vojsku. Vedl těžkou jízdu.

Celou tu dobu spolu s paní Barborou očekávali zprávy o svých dětech. Neměli již moc nadějí, když obdrželi zprávu o smrti svého věrného služebníka Vojtěcha. Po té přišla zpráva z Prahy o tom, že se děti vydali do Třeboně. Pan Matyáš i paní Barbora nemohli dospat, očekávajíce dalších zpráv. Pak se dozvěděli o neslavném konci písecké hotovosti pod Žebrákem. O dětech ani zprávička. Nyní, když se vojenskými oddíli roznesla zpráva o dvou dětech přicházejících za panem Vokem, Matyáš neměl pochybnost o koho se jedná. Sedl na koně a ujížděl za nimi. Bylo to velké setkání.

Vše se opakovalo při setkání s paní Barborou. Radost a dojetí neznaly konce, Jáchym nebyl schopen souvislé řeči, sále se jen smál a Karolína stále vzlykala štěstím.

Toho dne večer, když se děti umyly, čistě převlékly a pořádně najedly, předstoupily před pana Voka. Byl to starý pán vzpřímené postavy s bělostným vousem opírající se o vykládanou hůlku. Laskavě přijal celou rodinu, pohladil Karolínu po vlasech a Jáchyma poplácal po ramenou. Sám žádných dětí neměl. "Slyšel jsem, že pro mne máte dopis od svého otce." Jáchym, který mohl oči nechat na knihovně co se nacházela v místnosti, přikývl. "Ano, celou cestu jsme ho opatrovali, abychom ho Vám mohli doručit. Doufám, že to nebylo úplně zbytěčné." Pan Vok se pousmál. "Pokud Vés ten dopis dovedl až sem, zbytečné to nebylo." Po té mu Jáchym dopis předal. Pan Vok ozdobnými nůžkami ze psacího stolu přestřihl šňůrku s otlučenou a otrhanou pečetí, list rozbalil a mlčky si ho přečetl. Pak ho složil a řekl. "Vše jak mi líči váš otec, nic nového se ani čekat nedalo. Přesto jsem opravdu rád, že se právě tento dopis nedostal do rukou mých nepřátel. Prokázali jste mi dobrou službu. Potřeboval bych více takový obětavých poslů." Jáchym a Karolína se tou chválou celý pýřili a jejich rodiče byli pyšní na své děti.

Těmito událostmi vpád pasovských zdaleka neskončil. Ačkoliv po porážce před Třeboní se k větší válečné akci nezvedli, nebyla v zemi síla, která by je vyhnala pryč. Žoldnéři se však dožadovali zaplacení svých peněz. Nikdo se k tomu však neměl. Rudolf byl generálním sněmem 11. dubna sesazen z trůnu a novým králem se stal Matyáš. Ani ten se neměl k úhradě dluhů svého bratra. Po Leopoldovi jako by se zem slehla. Tak zatímco se urození muži dohadovali, kdo pasovskému vojsku zaplatí, vojáci dál rabovali Jižní Čechy a především panství pana Voka.

Tento starý muž nakonec prokázal své zemi a svým podaným velkou šlechetnost. Bezdětný Vok po sobě nechtěl zanechat žádné nevyřízené účty a tak kromě toho, že splatil obrovské dluhy svých předku, rozhodl se vypořádat se i s pasovským vojskem. Sáhl na zlatý rodinný poklad a po dlouhých jednáních ze své kapsy uhradil větší část dlužné částky.

Velkorysé gesto posledního Rožumberského vladaře by mělo zůstat v historii zapsáno zlatým písmem.