DRACI

Příběh lékaře Sinuheta a jeho přátel.

Kniha první

Mé jméno je Sinuhet. Můj čas se již blíží ke svému konci. A když se dnes dívám na svůj život, je v něm toho tolik, že několik jiných životů by se tím dalo naplnit. Vidím v něm slávu zástupů, vděk faraónů a bohatství, ale i zatracení, bídu a prokletí. Vidím v něm i lásku a štěstí, stejně jako nenávist a zoufalství. To vše prošlo mým životem a přestože mně, vetchému starci, již nikdo neuvěří, chci vše, dokud mi ještě slouží paměť, svědomitě sepsat. Také pro Atona a Achanatona, které jsem miloval a jejichž jméno bylo vymazáno ze všech knih a svitků, píši tyto knihy.

Mými rodiči byli Kipa a Senmut, lékař chudých. Vyrůstal jsem v jejich péči a byl jim poslušným synem. Bydleli jsme v chudinské čtvrti královského města Vesetu na břehu blahodárného Nilu. K nám do domu každého dne přicházeli nemocní a otec je léčil. Byl poctivým lékařem a nesliboval uzdravení tam, kde nemohl. Nemocné, na jejichž neduh jeho znalosti nestačily, posílal do Domu života chrámu Amonova. Někdy léčil i zadarmo, když viděl, že nemocný nemá peníze. Matka se za to na něj zlobila, nebyli jsme bohatí. Kipa však sama někdy chudým ženám dávala z našeho přebytku, a proto se otec jejím výtkám jenom smál.

Když jsem dorostl v chlapce, vydal se otec do Domu života a požádal svého přítele ze studií amonova kněze Ptahhora, aby mne přijal do učení. Ptahhor byl velmi váženým, neboť byl královským otvíračem lebek.

Otec sice studoval v Domě života, ale nikdy neměl dost peněz, aby si nechal zapsat své jméno do Knihy života. Ta byla uložena právě v Amonově chrámu a byli v ní zapsáni všichni egyptští lékaři. Tak nemohl léčit bohaté, ani mne nemohl doporučit do Domu života. Ale myslím, že otec byl jako lékař chudých šťastný.

Protože Ptahhor otce znal, slíbil, že se staví u nás doma a vyzkouší mne, zda mohu být přijat do Domu života a učit se lékařskému umění.

Moje matka Kipa připravila husu na medu a otec za stříbrné plíšky koupil víno z faraónových sklepů. Když královský otvírač lebek dorazil, dobře se najedl a napil, zběžně zjistil, že již umím číst běžné písmo. Prohlásil, že budu přijat do Amonova chrámu. Pak mu otec nosil ještě prosté víno a on nadával a dožadoval se vína z faraónových sklepů, ale na takové otec již neměl stříbra ani mědi. Když Amonův kněz vypil všechno víno, co otec sehnal, povolal své otroky, aby ho naložili na nosítka a odnesli do Domu života.

Ještě tu noc mi Kipa se Senmutem vyprávěli o mém narození. Kipa nemohla mít děti a žádný lék Senmutův ani jiného lékaře jí nepomohl. Jednoho večera se nad ní ovšem smilovali bohové a když byla za domem nabrat vody z Nilu, uslyšela z rákosí pláč nemluvněte. Brodila se k němu a nalezla kolébku spletenou z rákosu a v ní děťátko. To jsem byl já. Neptala se po mém původu a se Senmutem se stali mými rodiči a já je za své rodiče považoval. Ten den, co jsem měl odejít do Amonova chrámu, mi toto pověděli, neboť nechtěli, abych žil ve lži.

Amon byl nejmocnějším bohem Egypta. Jeho bohatství a moc byla nepředstavitelná. Jeho chrámy ve všech městech patřili k těm nejvýstavnějším a nejbohatším, Amonova pole sahala z jednoho konce Egypta po druhý a ležela nejblíže Nilu, který je z Amonovy vůle při jarní záplavě obdařoval svým úrodným bahnem. V Amonově chrámě byl i Dům života a Dům smrti. Dům smrti byl vyhrazen mrtvým, jejichž těla zde byla zachraňována před věčnou zkázou. V Domě života se soustřeďovalo všechno lékařské umění Egypta a tam probíhala i má výuka. Strávil jsem tam s ostatnímu jinochy svá léta chlapecká až do dospělosti. Naučil jsem se božskému písmu Amonově, abych mohl číst lékařské knihy. Naučil jsem se pracovat se skalpelem, jehlou a dalšími lékařskými nástroji. Učení mi bylo zábavou. Naučil jsem se i jak obětovat Amonovi a jak ho ctít. Naučil jsem se ho i milovat, snad mi Aton tuto slabost mládí odpustí.

Ne vždy jsem ale dostal odpovědi na své otázky, a tak jsem se naučil, že na něco je lepší se neptat. Tak jsem viděl falešnost některých spolužáků ba i kněžích při obětování Amonovi. Říkal jsem si, že to Amon jistě vidí a že je potrestá, nikdy se tak však nestalo. Amonovi se obětovalo především zlato. Za všechny přímluvy a prosby žádal Amon zlato. Viděl jsem, že Amonovi kněží ho ve sklepení chrámu ukrývají nezměrné množství. Nebylo mocnějšího boha ve Vesetu než Amona. I faraon sám bůh na zemi se mu klaněl a pamatoval na jeho chrám hojnými dary. Amonovi kněží pro Amona vlastnili nejúrodnější půdu Egypta a stáli v nejdůležitějších úřadech Egypta.

Proto mnoho chlapců z lepších rodin bylo dáváno na výchovu do Amonova chrámu. Toužili stát se Amonovými kněžími a mít jejich moc. Ne pro Amona, ale pro jeho moc.

I já jsem se jako lékař měl stát Amonovým knězem nejnižšího stupně, abych mohl vykonával lékařské povolání.

Když se mé studium chýlilo ke svému konci, stalo se za jarní záplavy, že syn faraona Amenhotepa III Achanamon onemocněl záhadnou nemocí. Již několik dní byl v Domě života velký vzruch a nikdo z vážených lékařů egypských nemohl mu pomoci. A tak byl povolán královský otevírač lebek Ptahhor. Když procházel Domem života, padl jeho pohled na mne, pravil "Jsi to ty, Sinuhet, syn Senmutův?" nečekaje na odpověď mne vyzval, abych ho následoval a dělal mu pomocníka při jeho cestě na dvůr.

Tak jsem poprvé vstoupil do paláce Faraónova. Jeho krása mne v mém mládí ochromila. Za této návštěvy jsem poznal mnohé, co se dvora týká. Poznal jsem moc faraónovy manželky Tij a jejího kněze Aje. Jak jsem se později dozvěděl v Domě života, říkalo se o nich, že jsou milenci.

Když nás přivedli k faraónovu synu Achanamonovi, což znamená, Ten co miluje Amona, seděl na svém loži a byl slabý a pobledlý. Byl stejně starý jako já. Ptahhor ho prohlédl a pravil, že se nedomnívá, že by chlapci v jeho nemoci pomohlo otevření lebky. Už proto, že tři z pěti, po otevření lebky do dvou dní zemřou. Tu k nám přistoupil kněz Aj a pravil: " Jeho nemoc je svatá, je od boha a je požehnáním i prokletím. Žádný lékař mu z ní nepomůže." Ptahhor pokýval hlavou, ale já tomu nerozuměl. Osmělil jsem se zeptat zda pochází jeho nemoc od Amona. Achanamon mi ale sám odpověděl " Mým bohem není Amon, ale Aton." O takovémto bohu jsem ale nikdy neslyšel. " Aton, ke mně v mé nemoci promlouvá a učí mne, že není třeba obětí zlata ani zvířat, ale skutečné víry v Atona. Učí mne, že všichni lidé jsou bratři a že Aton je podstatou a příčinou všeho." Velmi mne tento nový bůh budoucího faraóna zaujal a toužil jsem o něm zvěděti více. A tak jsme spolu s Ptahhorem zůstali tu noc u lůžka Achanamonova, dokud neusnul. Pak mi Ptahhor nařídil u Achanamona bdít a sám si šel lehnout do vedlejší komnaty. Velmi jsem si Achanamona zamiloval, kdyby nebyl určen stát se faraónem, jistě bychom se stali přáteli.

Kniha druhá

Na onu noc strávenou v královském paláci do smrti nezapomenu. Dvě hodiny po půlnoci, když celý palác okolo, včetně Ptahhora královského otevírače lebek, spal, vrátila se Achanamonovi svatá nemoc. Několikrát sebou v bolesti škubl a zdvihl se na lůžku. Snažil jsem se ho uklidnit a zchladit jeho horečku obkladem, ale on pravil "Aton mne volá." Zvedl se a jen v lehké košili odešel z komnaty. Upadl jsem ve zmatek, chtěl jsem běžet vzbudit Ptahhora, ale zároveň jsem se bál, že se Achanamonovi v jeho blouznění něco stane. A tak jsem ho následoval. Prošel několika branami a žádný z otroků ho nezastavil, neboť nikdo nemůže odporovat tomu, kdo je božské krve. Tak jsme došli až k Nilu, kde Achanamon nasedl na loďku a přikázal otrokům, aby ho převezli na druhý břeh. Zde se vydal do pouště. Já stále za ním. Nevěděl jsem, co mám dělat, vztáhnout ruku na budoucího faraóna jsem nemohl. A tak jsem ho pouze s obavou následoval. Když začalo svítat byli jsem již dost daleko od paláce, tu s prvními paprsky nového dne Achanamon upadl na kolena a z hrdla se mu vydral strašný výkřik. Roztrhl své roucho a padl nahý na zem. Stál jsem několik kroků za ním a nevěděl, co mám učinit. Slyšel jsem, jak tiše rozmlouvá se svým bohem.

Tu se na obzoru objevil mohutný snad dvoumetrový muž snědé kůže, který v ruce dřímal kopí a nad hlavou mu kroužil krahujec. Přistoupil k Achanamonovi, přikryl ho svým pláštěm a postavil se u něj se svým kopím na stráž. Já mu v tom nebyl sto zabránit. On pravil: "Jsem Haremheb, u všech zasraných rypáků, a mým bohem je Hor a jeho Krahujec. Přicházím do Vesetu nabídnout své služby faraónovi, neboť se mi ve snu ukázalo, že by jich mohl potřebovat. Do té doby jsem byl pasáčkem stád svého otce, nyní ale ohlídám tohoto nebožáka, neboť se mi ho zželelo a je mému srdci milý." Já mu na to odpověděl: "Věz tedy, že již své služby faraónovi prokazuješ, neboť toto je jeho syn." Haremheb se podivil a pokračoval ve své stráži. Já byl rád, že to není pouštní lupič, jak jsem se zprvu obával.

Po chvíli dorazil kněz Aj s doprovodem otroků, kteří nás hledali. Naložili slabé tělo Achanamona na nosítka a odnesli ho zpět do paláce. Haremheb s Achanamonem již zůstal a stal se velitelem jeho ochranky za to, že mu ve chvíli jeho slabosti propůjčil svůj plášť.

Já jsem dostal dva stříbrné náramky a stal se Ptahhorovým žákem. Byl jsem moc rád, neboť po něčem takovém jsem toužil. Po té mi Achanamon vyprávěl, jak za onoho úsvitu v poušti mluvil se svým bohem Atonem a ten mu zjevil budoucnost. Od té doby si Achanamon začal říkat Achanaton, ten který miluje Atona. A přestal k nelibosti Amonových kněží obětovat Amonovi a jiným bohům, než Atonovi. Mnozí tvrdili, že ho k tomu navedl kněz Aj, který ho s Atonem seznámil, ale co já jsem viděl, to jsem již popsal.

Uplynula nějaká doba a já po předepsaných obřadech byl vysvěcen na Amonova kněze nejnižšího řádu. Zůstal jsem i nadále v Domě života a učil se u Ptahhora. Byl jsem u toho, když otevřel lebku otroku, který při rvačce dostal ránu do hlavy. Pak ztratil řeč a nemohl jít rovně. Po otevření lebky a vyjmutí rozdrcené kosti z mozku se uzdravil a ještě dlouho sloužil svému pánovi. Také otevřel lebku staré ženě, co trpěla velkými bolestmi hlavy. I té se po zákroku velmi ulevilo, ale do dvou dnů zemřela. Ptahhor otevřel lebku ještě několika dalším pacientům, ale jen někteří přežili.

V té době jsem dospěl a konečně uviděl ubohost Amonovu. Jak jeho kněží nedodržují jeho přikázání a i v zakázánem čase pijí alkohol, nepostí se a spí se ženami. Ani Ptahhor nebyl oddaným stoupencem Amonovým, tvrdil, že v nějakého boha musí člověk věřit, tak proč ne v Amona. A tehdy jsem se rozhodl, že záležitosti bohů se mne netýkají, že jsou jen prachem u mých nohou. Mým zájmem je lékařství.

V té době vážně onemocněl faraón Amenhotep III a do královského paláce byl opět povolán Ptahhor. Vzal s sebou opět mne a zastavovače krve Thumose. Když nás uvedli k faraonovi, bylo na pohled jasné, že umírá. Okolo jeho lůžka stáli Tij jeho žena, velekněz Aj a Achanaton. Ptahhor Amenhotepa vyšetřil a prohlásil, že mu otevře lebku. Požádal přítomné, aby nás zanechali o samotě. Tij držela faraóna za ruku a odmítala ho opustit. Ptahhor svolil, aby zůstala a při celém výkonu držela Amenhoteptovu hlavu. Ptal jsem se Ptahhora, zda se domnívá, že otevření lebky faraónovi pomůže. Odpověděl, že se domnívá, že faraón zemře tak jako tak, ale faraónova lebka musí být před jeho smrtí otevřena, aby jeho božská duše mohla lehčeji opustit jeho smrtelné tělo.

Pečlivě jsem očistil místo na faraónově lebce, které Ptahhor určil a stejně tak pečlivě jsem očistil všechny nástroje v ohni přineseném z Amonova chrámu. Označené místo jsem natřel mastí, která ho umrtvila a pak nožem opatrně nařízl kůži na hlavě faraónově a sejmul ji z místa, kde měla být lebka otevřena. Nyní muselo být zastaveno krvácení. K tomu zde byl Thumos. Nevzdělaný prostý člověk, který měl dar silou vůle zastavit krvácení. Amonovi kněží hledají takové po celém Egyptě a Thumos byl jedním z nejlepších. Když rána již nevydala ani kapičku krve, uchopil Ptahhor vrták a opatrně vyvrtal kus lebeční kosti. Vzniklé kolečko pomalu s největší opatrností vyjmul a pohlédl do hlubin faraónova mozku. Nebylo v něm vidět zjevné nemoci a tak otvor zakryl připravenou zlatou destičkou a já vrátil kůži na své místo a hlavu ovázal.

Během operace faraón upadl do bezvědomí. Již se neprobral a druhého dne ráno zemřel. Rozhostil se velký smutek po Vesetu a celém Egyptu. Začaly proudit průvody služebníků do pyramidy, kterou si nechal Amenhotep III za svého života pro sebe postavit.

Po otevření faraónovy lebky, nám bylo zakázáno opustit palác. Ptal jsem se Ptahhora, proč. Nezaujatě odpověděl, že pokud faraón zemře, zemřeme s ním. Zděsil jsem se hrůzou, nic takového jsem netušil. Ptahhora myšlenka na smrt neděsila, užíval si pohostinnosti paláce a vína z královských sklepů. Když nám ráno oznámili, že faraón je mrtev, téměř jsem omdlel. Přišli černí otroci vedení knězem Ajem a odvedli nás do sklepení paláce. Vše se ve mně bouřilo, zemřít jsem skutečně nechtěl, co ovšem člověk nadělá proti osudu. Nejprve jeden z otroků vzal Thumose. Byl bledý strachy a trochu se vzpouzel, ale Ptahhor ho uklidnil, že toho již zažil tolik, jako nikdo z jejich vesnice do své smrti a krom toho, jeho duše může na druhý břeh přejít s duší faraóna. Thumos poklekl, předklonil hlavu a otrok zdvihl široký meč rozpřáhl se a spustil ho dolů. Meč se ovšem zastavil těsně nad thumosovou šíjí. Ten však padl mrtev na zem. Aj se k němu sehnul a pravil, že jeho srdce puklo strachem. Pak jsem přistoupil k onomu otroku já a vše se opakovalo, meč se zastavil těsně nad mojí šíjí. Aj mi pravil. "Nyní zemřel starý Sinuhet a ode dneška se budeš jmenovat: "Ten, který je osamělý", neboť takového tě nalézám." Nevím, jak k tomuto jménu Aj přišel, ale měl pravdu, bylo to mé jméno již od té doby, co jsem se dozvěděl o svém původu z rákosové lodičky.

Kniha třetí.

Novým faraonem se stal Achanaton. Nebylo tajemstvím, že zemi začal řídit kněz Aj spolu s Achanatonovou matkou Tij. Achanaton se zabýval především záležitostmi svého boha. Haremheb se stal vrchním velitelem královských vojsk. Nosil zlaté důtky a byl v dlouhém sporu s faraónem. Ten tvrdil, že nyní, když vyznává Atona, není již armády zapotřebí, neboť se ukázalo, že všichni lidé bratry jsou. Jen jestli to vědí i ostatní národy, dodával Haremheb a v ústraní cvičil své vojsko v jízdě na vozu a v boji s kopím.

Já se zatím stal lékařem a za stříbro, které jsem dostal na faraónově dvoře, nechal jsem své jméno zapsat do Knihy života v Amonově chrámu. Koupil jsem si dům v dobré čtvrti a pověsil si nad vchod lékařské znamení. Neboť jsem neměl ženu, která by se o mne a dům starala, zašel jsem na trh s otroky a jednoho zakoupil. Obchodovat s lidmi se mi příčilo, proto jsem koupil takového, kterého by nikdo jiný nekoupil. Byl s vytahaným břichem, křivýma nohama a jedním okem. Jmenoval se Kaptah. Přátelé se mi smáli, co za obludu jsem si koupil, ale pro mne stačil. Jak se později ukázalo, neučinil jsem v životě lepší koupi.

Jako lékaři se mi nevedlo špatně, měl jsem pověst pomahače královského otevírače lebek a pacienti se za mnou jen hrnuli. Kaptah kudy chodil tudy vychvaloval umění svého pána a jemnost jeho rukou. Jeho výmluvnost mi přivedla spoustu pacientů a otevřela dveře do různých paláců. Staral se o můj dům i peníze. Ty stejně jako záležitosti bohů byly jen prachem u mých nohou.

V tom čase jsem rád chodíval s Haremhebem na dobré víno a vedli jsme dlouhé hovory o dění na dvoře. Po nějakém čase jsem na Haremhebovi zpozoroval přízraky neznámé choroby. Požádal jsem ho, abych ho mohl vyšetřit a pomoci mu od jeho neduhu. Hořce se zasmál "Jsi skutečně pozorným lékařem Sinuhete. Ale moje nemoc se jmenuje Bekanaton. Sestra faraónova." Upřímně jsem se zděsil. Bekanaton byla bledá, štíhlá a tajemně usmívající se sestra Achanatonova. Byla božské krve a i kdyby nalezla v Haremhebovi zalíbení, ti dva nemohli být nikdy šťastni. Upřímně jsem Haremhebovi radil na ni zapomenout. Pošetilost této rady jsem zanedlouho poznal sám na sobě.

Haremheb, když mohl, utápěl svůj cit v poháru a nakonec si vyžádal na faraónovi, aby se mohl vydat na ochranu jižní hranice napadané Nubijskými kmeny. Mimo faraónův dvůr jeho touha snad ochabne, doufal jsem v té době.

Jako váženého lékaře mne zvali nejen k nemocným, ale i na různé slavnosti. Tato společnost mi nebyla právě příjemná, vést hloupé řeči o syrském obchodu, pohybu cen obilí či vnadech své nejnovější otrokyně mne nebavilo. Kaptah mne stále na tyto slavnosti posílal a tvrdil, že si tak získávám nové pacienty. Několikrát jsem byl pozván i do faraónova paláce, ale nikdy jsem s Achanatonem nehovořil, tak jako oné noci, co měl záchvat svaté nemoci.

Jednoho dne jsem na jedné ze slavností potkal ženu, kvůli které jsem spáchal ten nejtěžší zločin, jaký může člověk učinit. Jmenovala se Nefernefer. Její tělo bylo štíhlé a hebké, měla jako většina egyptských žen vyholenou lebku a svůdné obočí. Její krása, se nedá popsat slovy. Stejně tak její srdce.

Vzplanul jsem k ní nezměrnou touhou a přistoupil k ní a požádal, zda mohu chvíli setrvat v její společnosti. Podívala se na mne svýma hlubokýma očima a já věděl, že učiním cokoliv, aby byla mou. Nechala mne ve své blízkosti po celou slavnost, ale ani si mne nevšimla. Když odcházela, vyčetl jsem jí, její nepozornost. Ona se mi jen vysmála. "Nemáš tolik peněz, abych se o tebe mohla zajímat," prohlásila. Musel jsem jí dát za pravdu, i když jsem na tom nebyl špatně. Ona se setkávala jen s těmi největšími boháči Vesetu. Zklamán jsem došel domů a neměl jiné myšlenky než na Nefernefer.

Na druhý den jsem se vydal za ní do jejího paláce. S úsměškem mne přijala a tázala se, co si přeji. Já, nezkušený v jednání se ženami, jsem se jí vyznal ze stavu své duše a žádal jí o lásku. Ona se smála ještě víc a pravila: "Chceš-li dokázat svá slova, daruj mi všechen svůj majetek a já uvidím, jak silná je tvá láska o které tak vznosně hovoříš. Jsem totiž žena počestná a musím myslet na stáří." Já neváhal ani chvíli, neboť, jak jsem již řekl, můj majetek pro mne byl jen prach u mých nohou, sebral jsem ověřeného písaře a nechal sepsat všechen svůj majetek a zapsat jej do Královských svitků jako majetek Nefernefer. Hned odpoledne jsem se k ní vrátil a oznámil jí, co jsem učinil. Ona se zasmála a poslala svého otroka, aby vše ověřil. Po návratu jí její otrok předal svitek a ona ho s vážnou tváří přečetla.

"Chtěl jsi mne podvést. Sinuhete, Ty, jenž jsi osamělý." Já se zděsil. "Ne má paní, vše co mám jsem ti odevzdal." "A co dům tvých rodičů a jejich majetek, nepředal ti tvůj otec Senmut již před lety své pečetidlo? Jsi tedy vlastníkem i jejich majetku." Zhrozil jsem se jejího požadavku. Prodat dům mých starých rodičů jsem nemohl. Byla by to jejich smrt. Nefernefer se na mne, snad poprvé za celou tu dobu, mile podívala a pravila: "Což Sinuhete, již nechceš dokazovat svoji lásku. Skoro jsi si mne získal." Já okouzlen jejím zmijím pohledem, jsem běžel za pověřeným písařem a nechal přepsat všechen otcův a matčin majetek na Nefernefer.

Na večer jsem se k ní vrátil a řekl. "Učinil jsem vše, co jsi žádala. Neodporuj mi již dál, Ó krásná Nefernefer." Byl jsem jak v horečce a tváře mi plály. Myslel jsem, že zešílím. Ona mne však přijala k sobě a strávila se mnou noc, kdy jsem poznal nezměrnou rozkoš a štěstí. Domnívajíce, že jsem dosáhl svého.

Ráno, když jsem se probudil, Nefernefer byla již pryč. Náhle jsem prohlédl z hrozného sna. Já prodal dům svých rodičů Senmuta lékaře chudých a Kipy jeho ženy. Tu přišli otroci a vyhodili mne z jejího domu. Náhle jsem pochopil, jak láska má blízko k nenávisti. Nenapadlo mne nic lepšího,než se rozběhnout do domu mých rodičů. Oznámit jim tuto strašnou novinu.

Nalezl jsem ho však zapečetěný úřední pečetí a určený k prodeji. Sousedé ode mne právem odvrhovali své tváře a já ve vzteku pečeť strhnul. V prostém domku mých rodičů na udusané hlíně na svých rohožích leželi mrtvi Senmut a Kipa. Proklínajíc sám sebe jsem nad jejich těly hořce zaplakal. Na vychladlé pícce jsem nalezl svitek psaný roztřesenou rukou Senmuta. Stálo v něm, že sice nechápou, co za strašnou věc se mi přihodilo, že jsem musel prodat nejen vlastní, ale i všechen jejich majetek, ale že doufají, že věci se zase napraví. Oni jsou již staří a nechtějí jít žebrotou ani do otroctví a než pomalou smrt na tomto světě volí smrt skrze pohár vína. Nakonec stála slova lásky a odpuštění.

Stydím se dodnes za svůj hanebný čin. Jedna noc rozkoše s ďáblovou ženou zahubila mé rodiče a já jim ani nemohu posloužit v posledních věcech a vypravit jejich těla na cestu do země mrtvých.

Kniha čtvrtá

Nebylo na zemi hanebnějšího tvora než jsem byl já Sinuhet, Ten, jenž je osamělý. Ačkoliv Senmut a Kipa nebyli mými skutečnými rodiči a připlul jsem k nim v rákosové kolíbce, vždy jsem je jako rodiče ctil a oni mne jako svého syna. Až do onoho dne, kdy jsem se nechal unést vášní a učinil to, co nikdy neodčiním.

Nejvíce mne mrzelo, že nemohu své rodiče ani zaopatřit na cestu na onen svět a jejich těla podlehnou zkáze. Jejich duše se tak rozplynou, protože nebudou mít, kde v zemi mrtvých přebývat. Sám jsem těmto zvykům nevěřil a jak jsem již řekl, Amonovi kněží pro mne byli tlustí hamižní obchodníci s lidskou nadějí a úzkostí. Kipa však byla žena velmi zbožná a celý život šetřila na vlastní opis Knihy mrtvých, která byla popisem cesty do Země mrtvých, aby duše nezbloudila. Nyní vše i Kniha mrtvých patřilo Nefernefer a nebyla žádná šance na důstojný a věčnosti hodný život pro mé rodiče.

To jsem nemohl dopustit a alespoň nyní jsem se musel zachovat jako dobrý syn. Strhl jsem ze stěny závěs a zabalil do něj těla mých zemřelých rodičů. Vydal jsem se s nimi do Domu smrti. Dům smrti byl tím nejponuřejším místem celého Vesetu. Stál vzadu za Amonovým chrámem. Pozůstalí do něj přinášeli zesnulé, aby zde byli připraveni k věčnému životu balzamováním. Nebyla to nijak levná záležitost a jen ti, kdo dobře zaplatili, si mohli balzamování svého těla dovolit. Často se stávalo, že chudší člověk celý život šetřil, aby si mohl po smrti zajistit tu nejjednodušší balzamaci svého těla. Nezřídka se pak ukázalo, že pozůstalí odmítli zesnulému, tuto službu prokázat a přesto, že se vydávali v nebezpečí vlastního prokletí, peníze si ponechali a zesnulého pohřbili bez zaopatření jeho těla.

Ani ti, co v domě smrti pracovali, se k tělům zesnulých nechovali nejlépe. Jak jsem poznal, šetřili balzamovací látky. Neplnili sliby dané zbožným pozůstalým a brali si víc než bylo nutné. Nad tím Amonovi kněží přimhuřovali oči, neboť i oni z těchto nepravostí měli tučné zisky a kdo by si to chtěl za života rozházet s omývačem a balzamovačem mrtvol. Vždyť nikdo nevěděl, kdy se dostane do jejich rukou. Ačkoliv Dům smrti byl nejbohatším místem Vesetu, jeho obyvatelé z něj téměř nikdy nevycházeli. Jejich těla byla natolik prosycena mrtvolným pachem, který se nedal smýt, že na ulici se jim každý zdaleka vyhnul a ani lehké děvy z přístavní čtvrti, s dělníky Domu smrti nechtěli mít nic společného.

Když jsem s těly svých rodičů dorazil k Domu smrti a prosil o jejich zaopatření, nemajíc ani plíšku mědi natož stříbra, balzamovač se mi vysmál. Pravil jsem tedy. "Nemám peněz, ale moje ruce jsou zručné a žádné práce se nebojím. Mohu po dobu balzamování těl mých rodičů, zde pracovat." Tak jsem se stal omývačem mrtvol a pomocníkem Ramose, který těla připravoval k balzamování.

Těla mých rodičů byla na 30 dní uložena do bazénů s louhem, kde se provádělo nejjednodušší balzamování chudých. Byl jsem rád, že alespoň tuto službu mohu Kipě a Senmutovi prokázat.

Jako lékař jsem se domníval, že jsem na smrt zvyklý. V Domě smrti jsem ovšem několik dní zápasil s nevolností, než jsem si na všude přítomný pohled na smrt a hlavně její zápach zvyknul. Ramose ve mě nalezl trpělivého učedníka a naučil jsem se mnohé z umění balzamování. Jednou jsem se Ramose zeptal, proč je vlastně třeba těla mrtvých balzamovat. Odpověděl. " Kdo jsem Já, abych soudil zvyky, které tu byli přede mnou a budou i po mně? V okamžiku smrti duše Ka uniká z těla nosem a dlí v povětří. Po pohřbu se vrací do svého těla, pokud ho nalezne. Dojde do říše mrtvých a pak v něm přebývá a jí z obětních pokrmů a těší se z květin, kladených na hroby. Ale ke svému životu potřebuje tak málo, že si toho lidské oko ani nevšimne."

Po třiceti dnech byla těla Kipy a Senmuta dostatečně balzamována, ovinul jsem je pruhy plátna a zašil do lněných pytlů. Tento smutný náklad jsem si naložil na záda o odešel z Domu smrti.

Ramose se domníval, že potom, co své rodiče pohřbím, navrátím se zpět mezi balzamovače. Poznal v mé duši ránu viny, která se jen tak nezhojí. I on kdysi přišel do Domu smrti s podobným šrámem a jen mezi mrtvými se za něj nemusel stydět. Já však nechtěl žít život podobný smrti a rozhodl jsem se do Domu smrti již nevrátit.

Moje kroky, obtěžkané těly mých rodičů, směřovaly do Města mrtvých na druhém břehu Nilu než leží samotný Veset. Toto místo je plné hrobů a hrobek různé výstavnosti i stáří ze všech věků. Každý, kdo chce doufat ve věčné blahoslavenství a ne ve zkázu těla, musí spočinout na tomto místě. Pro nesmírné množství pokladů zde shromážděných je třeba, aby toto místo před vykradači hrobů chránili faraónovi vojáci.

Za dobu mého pobytu v Domě smrti se ovšem mnohé změnilo. Faraón Achanaton zakázal trestat zločince pověšením z hradeb, kde po smrti na prudkém egyptském slunci jejich těla tlela na výstrahu všem, kdo by se opovážili podobného skutku. Zároveň propustil všechny otroky z vesetských dolů na měď. Do těchto dolů přicházeli především odsouzenci a dlužníci.

Tak se stalo, že drzost této chátry v oněch dnech vzrostla natolik, že celé tlupy ohrožovaly Veset a nebylo jak se jim bránit, neboť faraón zakázal použití jakéhokoliv násilí, jak mu to zjevil Aton jeho bůh.

Proto v noci byli faraónovi stráže zalezlé u svých ohňů a báli se vycházet do tmy, aby je nějaký z propuštěných otroků neohrozil. Tak se mi podařilo nocí nepozorovaně projít do Města mrtvých. Přišel jsem před velkou pyramidu, patřící nějakému dávnému králi Vesetu a před vchodem do ní začal hrabat hrob pro své ubohé rodiče. Tady se snad budou moci podílet na hostinách u královského stolu. Jak jsem hrabal, mezi prsty mi cosi uvázlo. Byla to malá soška Skaraba, brouka hovnivála. Byla ze zlata. Zaradoval jsem se, že alespoň nějaký milodar mohu dát do hrobu Senmuta a Kipy. Když byl hrob dostatečně velký a hluboký, aby těla nevyhrabali pouštní šakalové, uložil jsem do něj těla rodičů a Kipě jsem na místo srdce vložil Skaraba.

Když jsem zahrabaný hrob opouštěl, mihl se podél pyramidy temný stín. Byl jsem tak zarmoucený nad svou ubohou existencí, že jsem se ani nepolekal. Musel to být jeden z vykradačů hrobů, či malomocných, kteří se přes faraónovy stráže nocí plíží do Města mrtvých, aby mohli hodovat z obětního jídla na hrobech. Bez zájmu jsem se vydal na cestu zpět. Stín mne ovšem pronásledoval. Zastavil jsem se a řekl. "Hej, ty tam, jsi-li člověk, co si žádáš? Jsi-li duch, odstup a nechej mě odejít." Ze stínu vystoupila temná postava v otrhaných šatech, měsíční svit ozářil její tvář a já uviděl staršího muže bez nosu. Uříznutí nosu to byl trest pro uprchlé otroky.

"A co ty pohledáváš v těchto končinách, nechceš se stát mým druhem na tomto nehostinném místě?" Vysvětlil jsem mu, co mne sem přivedlo. On na to pravil "Ani nevíš jak je náš osud blízký. I já jsem byl podveden ve slabé chvilce." Pak mi opět navrhl, abych ho doprovázel a já nemajíc místa kam bych šel, následoval jsem ho.

Došli jsme k nevelké hrobce s čerstvými obětinami. Beznosý začal bez okolků jíst, chvíli jsem váhal a pak se k němu přidal. Po chvíli se k nám přidalo několik malomocných. Po tolika dnech v Domě smrti mi tito lidé na okraji života ani nepřišli hrůzní, jak by mi přišli před několika měsíci jako váženému vesetskému lékaři. Po hostině mi Beznosý slíbil, že mi pomůže projít ven mezi strážemi a doporučil mi, abych se sám po Městě mrtvých nepotuloval, neboť by mne mohl někdo zabít. Tak jsem se dozvěděl o tlupách propuštěných otroků a netrestaných zločinců sužujících Veset.

Seděl jsem tedy s malomocnými a čekal až mne Beznosý vyvede ven. Před ranním rozbřeskem se pro mne opravdu stavil a táhl s sebou veliký ranec. Měli jsme naspěch, do svítání jsme museli být na druhém břehu. Pomohl jsem mu s jeho rancem a jen tušil, že v něm je pohřební bohatství z nějakého hrobu vysokého úředníka, šlechtice či jiného boháče.

Když jsme dorazili k Nilu, čekalo zde několik loděk syrských obchodníků. K nim přicházeli vykradači a nechávali se převážet na druhý břeh. Cestou pak prodávali svůj lup. Beznosý však neplul na vesetský břeh, jen poukázal na místo, kde mu scházel nos a mně bylo jasné, že jeho místo je již zde mezi mrtvými. Na rozloučenou mi stiskl ruku. Byla v ní malá soška Skaraba, posvátného brouka hovnivála. "Za pomoc a aby jsi na mne nezapomněl," řekl. "Snad ti přinese víc štěstí, než původnímu majiteli. Ten už je totiž pod drnem." Ušklíbl se nakonec.

Já nastoupil do loďky syrského překupníka kradeného zboží a nechal se vysadit na druhém břehu.

Vyprávění páté

Stanul jsem sám, chudý, bez přátel k nimž bych se mohl vrátit, na vesetském břehu Nilu a uvažoval jsem, zda by mi nebylo lépe na druhém břehu s malomocnými a vykradači hrobů. Avšak celý tento den bylo z druhého břehu slyšet hlas trub a rachot válečných vozů. Haremheb vymohl od faraóna, aby mohl opět ve Vesetu učinit pořádek. A tak večer byly vesetské hradby plny těl. A Haremheb získal velkou oblibu lidu Vesetu.

Vraťme se ale zpět. Okolo mne začínal ranní shon. Osmahlí nosiči vody nabírali vodu ze studní a roznášeli ji po domech bohatých. Nilští rybáři přicházeli na trh se svým úlovkem a rolníci, kteří vstávali dávno před východem slunce, procházeli městskou branou, aby prodávali zeleninu.

Skutečně ve Vesetu nebylo osoby ani místa, ke které bych se mohl vrátit. Opět se mi potvrdilo, že své jméno, Ten, který je osamělý, jsem obdržel právem. Již tehdy bylo mé neštěstí předurčeno. Nohy mne vedly s hlavou svěšenou nazdařbůh vesetskými uličkami.

Najednou mne z mého pohroužení vytrhl známý hlas. "Pane, jste to Vy?" Byl to Kaptah.

Při své bezcílné pouti jsem zabloudil až ke svému bývalému domu. Před ním konal domácí práce můj někdejší otrok Kaptah. Vrhl se mi okolo krku a se slzami mi sděloval, jak rád mne vidí. I já jsem ho rád spatřil, ukázalo se, že v celém Vesetu je přece jen někdo, komu na mně záleží.

Kaptah si hned stěžoval, jak je na něj nový pán, který ho koupil i s mým domem, zlý. Neustále ho bije. To já jsem ho bil, jen když si to opravdu zasloužil, říkal Kaptah. Jeho žena mu lije horkou vodu na nohy a neustále mu nadává. "Kdybych nebyl tak starý, hned bych od nich utekl," dušoval se Kaptah. Toho upovídaného dobráka mi bylo líto. Vždy mi dobře sloužil a nemohl jsem si na něj stěžovat. On, ale brebentil dál. Že prý se jeho pán, nenechá ani trochu okrádat. Okrádat svého pána Kaptah považoval za privilegium otroků. "Ale já mu ukážu, to mu vyjde mnohem dráž, než kdyby mne nechal ho rozumně okrádat. Tak jako Vy. Vás jsem okrádal, jen tak jak je zdrávo." Že Kaptahovi nějaký ten měděný plíšek zůstal za nehty jsem věděl a nedělalo mi to starosti. Vždyť i otrok musí myslet na své stáří, až bude k ničemu a pán ho vyžene, jak říkal Kaptah. "Vezměte mne zpátky k sobě, pane." Začal najednou žadonit Kaptah. "Já nemám peněz a nyní patříš někomu jinému." Musel jsem mu odvětit. "Tak uteču s Vámi." Prohlásil rozhodně Kaptah. "Odcestujeme, pryč z Egypta. Lidé stůňou všude a šikovný lékař najde práci kdekoliv." Musel jsem uznat, že Kaptah má pravdu. V Egyptě mne nic nedrželo a vždy jsem chtěl poznat jiné země a učit se jejich lékařskému umění. "Já však nemám, žádné peníze, pro sebe ani pro tebe." Musel jsem opakovat. Tu se Kaptah rozplakal: "Já Vám pane dám, vše co jsem za službu u Vás nakradl, stanu se tak úplným nuzákem a to jen kvůli Vám. Jen mě odtud odveďte."Padl na kolena a objímal mi nohy. Rozhlédl jsem se, zda nás někdo nevidí a neděláme-li uprostřed ulice ostudu. Naštěstí bylo již k jedenácté a všichni byli před sluncem zalezlí. "Já, nemám co ztratit. Chceš-li, zaplať ze svých peněz cestu pryč. Bránit ti v tom nemohu." Kaptah zajásal a tisíckrát mi děkoval. Radoval se, že mu již nikdo nebude neoprávněně nadávat a lít horkou vodu na nohy.

Pak Kaptah šel do své tajné skrýše a z důlku pod lavicí přinesl své celoživotní úspory. Bylo to několik měděných náramků, pár kousků stříbra. Žádný velký majetek, ale pro otroka poklad. Kaptah lišácky zamrkal svým jediným okem a pravil, že se pro jistotu, kdybych se vrátil, vyptával po přístavu na lodě plovoucí pryč a zrovna dnes večer jedna vhodná odplouvá do syrské Simyry. Cíl cesty mne nezajímal, hlavně, že jsme opouštěli Egypt.

Pak řekl: "Jen jedna věc mne trápí, před tou dlouhou cestou. Po té co jsem zavrhl Amona, neboť mně i tobě, mému pánovi, přinesl jen smůlu, nemám tedy žádného boha. Ptal jsem se na mnohé bohy, ale žádný se mi nezalíbil. I zašel jsem za novým bohem faraónovým Atonem. Ve Vesetu byl otevřen jeho nový chrám a spousta lidí do něj chodí, aby se zalíbila faraónovi. Já však slyšel, že tento bůh žádá žít v pravdě a proto se bojím, že tento bůh způsobí spíš nesnáze než co rozumného." Musel jsem se usmát. "Jediné co ti za tvé služby mohu dát je toto." Pravil jsem a dal mu Skaraba, kterého mi daroval Beznosý. "To je nyní náš nový bůh. Brouk hovnivál." Kaptah se zatvářil všelijak a pravil. " Zkusit to můžeme. Doufám jen, že je to mocný bůh, jeho pomoc budeme na dlouhé cestě potřebovat." Domluvili jsme se, že se večer sejdeme v přístavu.

Krátce po setmění do přístavu Kaptah skutečně dorazil. Táhl s sebou velký ranec. Z něj vytáhl nové šaty a dal mi je. Když jsem se zdráhal je přijmout, opáčil, že v těchto hadrech ještě páchnoucích Domem smrti mi nikdo neuvěří, že jsem lékař se svým otrokem putující do Sýrie. Dále ze svého velkého rance vytáhl Kaptah moji skříňku s lékařskými nástroji. "Ukryl jsem jí, hned po vašem odchodu. Říkal jsem si, že se Vám bude hodit, až se navrátíte." Dodal Kaptah na vysvětlenou. Z tohoto jsem měl velkou radost a byl jsem Kaptahovi velmi vděčen.

Ještě toho večera jsme vstoupili na loď a brzo ráno vypluli. Kapitán byl vousatý Syřan a neustále přísahal při svém vousu. Byl rád, že má na lodi lékaře, neboť jeden z jeho lodníků byl nemocný. Rád jsem se o něj postaral, a když se po několika dnech uzdravil, stal jsem se nejváženějším pasažérem.

Nejprve jsme několik dní pluli po proudu Nilu, než jsme se dostali na otevřené moře.

Zde většina pasažérů včetně mě a Kaptaha onemocněla podivnou chorobou. Provázenou velkou slabostí a neustálým zvracením. Snažil jsem se pasažérům pomoci. Domníval jsem se, že ta choroba pochází z jídla, ale trpěli jí více či méně všichni kromě kapitána a jeho posádky. Ti ovšem jedli stejné jídlo jako my. Kapitán se smál a říkal, že touto nemocí trpí všichni, kdo ještě necestovali po moři. Při svých vousech přísahal, že až v Simyře vystoupí pasažéři na pevnou zem, nemoc zmizí.

Kaptah vzýval všechny bohy, co znal i našeho chobáka a nebylo mu to nic platné. Neustále vysel v lanoví a žaludek se mu dral snad až do krku, jak pravil.

Pátý den našeho utrpení, přišla bouře. Loď se zmítala ve vlnách a zdálo se, že se každou chvíli potopí. Kaptah byl úplně bledý, zalezlý v podpalubí a neustále vzýval svého chrobáka. Neprosil již o nic jiného, než aby tuto cestu přežil. Přísahal, že jestli se tak stane, již nikdy nevstoupí na loď a nebude vzývati jiného boha než Skaraba. Bouře trval několik hodin a zdálo se, že nikdy neskončí. Dokonce v jednu chvíli svojí silou zlomila stěžeň. To jako by ji uspokojilo a odešla pryč. Po ničivé bouři vypadalo, že loď dál nemůže plout. Lodníci se však chopili seker a s velkou zručností loď opravili. Stěžeň poněkud zkrátili a postavili znovu. Opravená loď bezpečně doplula až do Simyry. I kapitán přiznal, že takovou to bouři ještě nezažil a je rád, že šťastně dopluli.

Když Kaptah stanul na pevné zemi, rozplakal se štěstím a bezustání blahořečil chrobákovi. "Je to sice malý bůh, ale neobyčejně mocný." pravil spokojeně.

Kniha šestá

Nyní mi náleží vypravovat o zemi Syrské, tak jak jsem ji poznal. Je zde vše odlišné od země Egyptské. Není tu velké řeky jako Nilu a vláha nepřichází s povodní, nýbrž padá v mohutných deštích a tak zavlažuje zem. Lidé se zde neobnažují jako v Egyptě, nýbrž se před horkem chrání dlouhým volným oděvem. Syřané nosí dlouhý plnovous a neholí si hladce tváře jako muži v Egyptě.

Syrská zem je hora vedle hory, za ní údolí a znovu. V každém údolí žil jiný národ a všechny v té době platili daň faraónovi. Syrská zem byla bohatá množstvím cedrových lesů. Když to množství dřeva uviděl Kaptah zaplakal, neboť mít jen jeden takový kmen ve Vesetu, je boháčem. Syrským bohem byl Baal, Syřané mu pravidelně obětovali, především za zdar svých obchodů. Obchod byla hlavní náplní života Syřanů. Obchod pro ně nebyl jen povoláním, ale i zábavou. Sýrie vyvážela především své kvalitní látky a sklo. Velké bohatství syrským obchodníkům přinášel také obchod se dřevem z cedrových lesů a stavba lodí, které od nich kupoval i faraón.

Syřané na svých cestách nevozí zlato jako jiní obchodníci. Zlato ukládají v obchodních domech, dostanou potvrzení na hliněnou tabulku a s tou mohou přijít do jiného syrského města, nebo i země, kde Syřané obchodují a vybrat si tolik zlata, kolik ho složili do zástavy obchodního domu. Byl to důmyslný systém a Kaptah brzy objevil jeho výhody, protože složené zlato zároveň narůstalo o úrok, který obchodníci poskytovali. Nijak jsem tomu nerozuměl a rozuměti nechtěl, zlato a stříbro bylo prachem u mých nohou a o mé peníze se staral výlučně Kaptah.

Myslel jsem si, že v tichosti začnu léčit nemocné, abych vydělal trochu peněz. To mi, ale Kaptah zakázal. Koupil pro mne drahé roucho, bůhví kdo mu na něj půjčil a všude rozhlásil, že jeho Pán, královský otevírač lebek přijel do Sýrie poznat nové nemoci a způsob jejich léčení a může k němu přijít kdokoliv a on ho bude léčit. Zprvu jsem nerozuměl tomu, proč bych měl léčit zadarmo. V této zemi je totiž oproti Egyptu zvyk, platit již před léčbou, což je pro lékaře velmi výhodné, protože nemocný často zaplatí mnohem více a ochotněji, než již vyléčený. Časem jsem poznal Kaptahovu moudrost. Po několika týdnech jsem se v Simyře stal tak známým, že za mnou přicházeli ti nejbohatší obchodníci a žádali mne o pomoc ve svých neduzích. Já od nich odmítal přijímat peníze za léčbu a oni mne místo toho zahrnovali množstvím darů, že jsem si vydělal mnohem více, než kdybych žádal peníze za léčbu.

I syrští lékaři si mne velmi oblíbili a chodili za mnou s prosbou o radu, když zjistili, že jim nechci brát jejich práci. Také já jsem se od nich naučil mnohému z jejich umění. Udivoval jsem je používáním nože a jehly k léčení, to v Sýrii nebylo zvykem.

Velký respekt jsem si zjednal otevřením lebky otroka, který se zranil při stavbě domu. Na hlavu mu spadl trám lany zdvihaný na střechu. Tento muž trpěl velkou bolestí hlavy a vypadalo, že každou chvílí zemře. Byl jsem velmi rád za tuto příležitost, procvičit si své umění otevírání lebky.

Když jsem očištěnými nástroji otevřel jeho lebku byl jeho mozek zahalen tmavým závojem krevní sraženiny. S největší opatrností jsem ji odstranil a krátce po opětném uzavření tento muž opět promluvil. Zotavil se a žil ještě mnoho dalších let.

Setkal jsem se s mnoha dalšími zajímavými případy a naučil se mnoho i od cizinců přicházejících do Simyry za obchodem.

Když jsme se trochu zmohli, Kaptah zakoupil dům ve čtvrti cizinců. Nic mi nescházelo, Kaptah se staral o mé záležitosti a nouzi jsem v ničem nepociťoval. Přece jsem nemohl zapomenout na to, co jsem učinil a stále jsem byl osamělý a život mi nepřinášel žádnou radost. Kaptah mi proto pořídil otrokyni, aby mne rozptylovala. Byla mi však spíše na obtíž. Jen dobré víno mi občas přineslo chvilku zapomnění, ale takové o jaké jsem nestál.

Jednoho dne se Simyrou roznesl rozruch. Do města přicestoval velitel faraónových vojsk Haremheb. Přijel se svými voji a utábořil se poblíž pevnosti se stálou egyptskou posádkou. Zatoužil jsem spatřit starého přítele a vydal se za ním. Po několika prohlídkách a čekání jsem konečně vstoupil do velitelského stanu. Haremheb v zaprášené bederní roušce se mi svou mohutnou hrudí vrhnul vstříc a pevně mně objal svýma obrovskýma rukama. Jen podle zlatých důtek se dala poznat jeho hodnost. "Jsi to ty Sinuhete?" zvolal. "Bál jsem se, že tě již nikdy nespatřím. Jak jsi se tu u všech zasraných rypáků vzal?" To bylo na delší vyprávění. A tak Haremheb rozdal ještě několik rozkazů a pozval mne na večeři a džbán dobrého egyptského vína. Mé srdce zaplesalo a jazyk zajásal nad lahodnou chutí egytského vína.

Haremheb přijel do Sýrie zkrotit kočovné kmeny Charibů, které vyvrátily hraniční kameny a napadly některé oblasti poddané faraónovi. Haremheb již dlouhou dobu toužil utužit své vojsko v boji, neboť se obával, že nebude-li Egypt mít silné vojsko, nezbude z jeho slávy vůbec nic. Věděl sice, že tlupy charibských kočovníků nenahradí boj s vycvičenou armádou, ale alespoň ti moji zasraní rypáci poznají, co je to krev, bolest a vítězství, říkal Haremheb. Bez toho prý voják nemůže být vojákem. O vojenském řemesle jsem toho věděl málo a myslím, že jako lékař ani víc vědět nechci.

Haremheb mi také vyprávěl o Achanatonovi. Jak pro Atona, zavádí spoustu novot. Staví jeho chrámy a jeho kněží učí lid Atonově nauce. V Atonově chrámu není žádné sochy, neboť Aton nemá žádné konkrétní podoby. To se lidu moc nelíbí, neboť ten rád obětuje krásným modlám. Aton si nežádá žádných obětí než čistého srdce a pravdivého slova a to také přináší spoustu potíží. Nejvíce je Aton trnem v oku Amonovým kněžím. Do Amonova chrámu již nepřichází tolik lidí a nepřináší tolik zlata. Lidé říkají: "Budeme uctívat Atona, neboť ten není tak chamtivý jako Amon a nežádá si zlato, které v potu tváře získáváme, pro svou potřebu." Haremheb Atona příliš v lásce nechoval, neboť kvůli němu nemohl postavit silné vojsko. Jak můžu chránit veliký Egypt s tlupou těchto hovniválů s lejnem mezi prsty, vykřikoval nad třetím džbánem vína. Achanaton totiž tvrdil, že již nechce vést války, neboť u Atona jsou všichni lidé bratry. Jak se o této myšlence vyjadřoval Haremheb nemohu ani na papyrus zaznamenávat. Ani Amona Haremheb nemiloval, i když se v jeho jmému naučil mnohým klením účinným především na vojáky. Haremhebovým bohem byl Hor, který se mu kdysi ve snu zjevil a předurčil mu velké činy.

Mně se Atonovo učení od počátku líbilo, rozhodně jsem v něm nacházel víc odpovědí než v učení Amonových tlustých kněží. Ale věci božské jsem se rozhodl ponechat stranou, neboť se necítím dostatek moudrý je soudit.

Když jsme se rozcházeli, navrhl mi Haremheb zajímavou věc. Pravil: "Sinuhete, ty ses zde naučil mnoha řečem, máš spoustu známých po celém světě a tvoje umění ti otevírá každé dveře. Jen málokdo tě zde považuje za Egypťana a přece jím jsi do morku svých kostí. Nechtěl by jsi Egyptu prokázal službu tím, že pojedeš po okolních zemích, budeš rozmlouvat s lidmi prostými i vznešenými a zapamatuješ si všechno, co cestou potkáš. Až se vrátíš, vyhledáš mne a vše mi vypovíš. Neboť, když nyní nemohu budovat vojsko na ochranu Egypta a Egypt je prý tak mocný, že nemá nepřátel, alespoň musím poznat všechny budoucí nepřátele Egypta. Oni až zjistí, jak je Egypt slabý, zapomenou na Atonovo bratrství mezi národy a vrhnou se na bohatství Egypta jako hladový vlci. A ty budeš mýma očima, abych nepřátele poznal ještě než pozdvihnou kopí k ráně proti faraónovi." Souhlasil jsem. Nabídka mne zaujala, stejně mě v Simyře nic nevázalo a cestou jsem mohl studovat i lékařské umění jiných národů. Haremheb mně jmenoval faraónovým vyslancem, dostal jsem svitek s faraónovou pečetí a mnoho faraónova zlata na cestu. To jsem ovšem vůbec nepotřeboval, neboť za svůj pobyt v Simyře jsem se díky Kaptahově hospodaření a jeho investicím do syrského obchodu stal boháčem.

Vrátil jsem se domů a poručil Kaptahovi, aby vše připravil na cestu. Kaptah začal naříkat a prosit mne, abych nečinil takové nebezpečné rozhodnutí. Byl jsem neoblomný, navrhl jsem mu tedy, aby zůstal zde a spravoval můj majetek, zatímco já budu na cestách. Kaptah zesmutněl, viděl, že to s odchodem myslím vážně. Řekl: "Pane, copak Vás mohu nechat odejít samotného. Vždyť jste beze mne jako jehně, bez ovce, kdo by se o Vás cestou staral. A co chrobák, náš malý mocný bůh, jak bych Vás mohl nechat jít do takového nebezpečí bez něj? Nebo zůstat se vším vaším majetkem, zde bez jeho ochrany?" Musel jsem mu dát s úsměvem za pravdu. A tak než se Haremheb vrátil z vítězného tažení proti Charibům, odcestovali jsme s Kaptahem ze Simyry.

Kniha sedmá

"Vskutku by mi bylo lépe, kdybych se vůbec nenarodil," hořekoval Kaptah celou dobu našich příprav na cestu. Pro Kaptahovu přísahu, že již nikdy nevstoupí na loď, jsme se připojili ke karavaně obchodníků putujících na sever země. Viděli jsme cedrové háje libanonské a jejich šumění bylo milé mým uším. Navštívili jsme město Kadeš se silnou egyptskou posádkou, ale vojáci již dlouho nepoznali boj a měli rodiny s místními ženami a podobali se spíše rolníkům, než neohroženému egyptskému vojsku.

Dále jsme procházeli zemí Mitahu a mnoho jsem se naučil z umění lékařského této země. Poznal jsem obavu Mitahu před sousedními Chetity, kteří této zemi činili různá příkoří. Její obyvatelé se ptali, kde jsou faraónovi vojáci, aby nás ochránili před Chetity, nebude nám výhodnější platit daň Chetitům a ne faraónovi? Na to jsem nedovedl odpovědět.

Nakonec jsme po proudu velké řeky dorazili do Babylónu. Nepoznal jsem na svých cestách jiného města, které by se mohlo měřit s Vesetem a jinými egyptskými městy než Babylón. Řeči a písmu babylónskému jsem se naučil již v Simyře, a tak jsem mohl poznat velkou moudrost Babylónu.

Usadil jsem se ve městě a požádal místní mudrce, abych se mohl učit jejich umění. Nejprve ke mně chovali velkou nedůvěru a nedařilo se mi s nimi dobře vycházet. Šťastná náhoda mi dopomohla k jejich důvěře. Přišel ke mně vysoký úředník králova dvora, který trpěl zánětem očí a byl již téměř slepý. Žádný z babylonských lékařů mu nedokázal pomoci, ačkoliv již utratil spoustu peněz za své léčení. Velmi úpěnlivě mě prosil o pomoc. Očistil jsem sebe i své nástroje posvátným ohněm Amonovým a za pomoci jehly mu navrátil zrak. Jeho vděčnost byla nezměrná. Chválil moji dovednost u babylonského krále Burnaburiáše. Mluvil o mně jako o divotvůrci navracející zrak a král mne pozval na dvůr. Byl jsem velmi potěšen.

Burnaburiáš mne ovšem nepozval jen tak. Sám trpěl velkou bolestí zubů a v mé umění vkládal naději v uzdravení.

Jak jsem spatřil jeho opuchlou tvář, bylo mi jasné, o co se jedná. Král si nenechal od svých lékařů zub náležitě ošetřit, a jak jsem se později dozvěděl, několik jich nechal popravit, prý pro jejich neobratnost. Odmítl jsem krále léčit, a řekl jsem mu, že zákrok bude velmi bolestivý a bojím se o svůj život. Královští lékaři, kteří stáli okolo, jen tiše přikyvovali. Navrhl jsem mu, aby se nechal ošetřit svým nejlepším zubním lékařem a překonal svůj strach z bolesti, neboť i to patří k ctnostem panovníka tak mocné země jako je Babylón. Moje troufalá řeč se mu líbila, neboť nikdo předtím si nedovolil tímto způsobem s ním hovořit. Já jsem neměl na tomto světě co ztratit a proto jsem se nebál ani králů ani bohů. Přesvědčil jsem ho a jeho lékaři ho ošetřili. Získal jsem tak důvěru jejich i Burnaburiáše.

Pamětliv svého slibu Haremhebovi místo darů jsem si vyžádal, aby přede mnou pochodovalo Babylónské vojsko. Král se sice trochu zarazil mé neobvyklé prosbě, ale na vysvětlení, že ho chci poznat v celé jeho moci, souhlasil. Bylo lehké omámit tohoto krále lichotkami. A tak přede mnou pochodovalo celé vojsko babylónské a já viděl jeho počet i výzbroj. Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak některé vozy mají šmajdavá kola a kopí některých pluků jsou pokryta měděnou rzí. To jsem si ovšem nechával pro sebe a tvářil se udiveně nad mocí Babylónu.

Nyní jsem mohl studovat babylónskou moudrost bez překážek. Babylóňané byli mistry v znalostech nebeských těles. Studovali je z velké věže uprostřed města. Zde bydlelo množství mudrců, kteří zde hloubali a bádali nad podivnostmi světa. Z pohybu hvězd a planet dokázali předpovídat budoucnost. Budoucnost předpovídali také z jater obětních zvířat. Chtěl jsem se velmi naučit této nauky, ale nebylo mi dopřáno dostatku času.

Burnaburiášovi jsem se tak zalíbil, že mi svěřil velmi delikátní úkol. Do jeho ženského domu přišla nová dívka, kterou Burnaburiáš proti její vůli chtěl učinit svou manželkou. Ona se mu ovšem vzpírala a dokonce ho ohrožovala nožem. Z milostných hrátek neměl Burnaburiáš nic a proto poslal mne, abych vyléčil její zuřivost.

Dva eunuši mě doprovodili na nádvoří ženského domu a ukázali na kašnu. Na jejím vrcholu seděla ona dívka. Pak se rychle ztratili, báli se jejích zuřivých ran. I ostatní Burnaburiášovi ženy se držely v povzdálí.

V životě jsem nespatřil krásnější stvoření. Byla útlého a pružného těla, tmavých vlasů a její hluboké oči plály nenávistí. V ruce svírala nůž podivného zakřivení. Takový jsem na svých cestách nikde neviděl.

Pokusil jsem se k ní přiblížit, začala křičet nějakou neznámou řečí a hrozila nožem, že si ublíží. Protože jsem takovou podivnou řeč neznal, promluvil jsem na ni řečí syrských zemí, uklidnila se, ale nerozuměla. Zkusil jsem tedy svoji rodnou egyptštinu. A ona mi rozuměla.

Snažil jsem ji přesvědčit, že ji nechci ublížit. Podařilo se mi, aby slezla z kašny, kam se ukryla před Burnaburiášovým chtíčem. Ona mi vyprávěla, že se nemůže stát Burnaburiášovou manželkou, protože je zasvěcena svému bohu a byla vychována, aby pro něj tancovala před býky. Dozvěděl jsem, že pochází z ostrova Kréty a jmenuje se Minea. Zhruba před měsícem ji z něj unesli obchodníci s otroky a Mineu prodali do Burnaburiášova harému. Čím více mluvila, tím více jsem se jí obdivoval.

Stále mi odmítala dát dýku i přijmout léky na uklidnění. Ty, jak jsem shledal, vlastně nepotřebovala. Byla mému srdci milá, jak žádná žena doposud nebyla. Bylo mi jí líto, její touha tančit svému bohu před býky byla odzbrojující, ale netušil jsem, jak ji ochránit před Burnaburiášem.

Dlouho jsme si povídali a ona nakonec svolila, abych ji prohlédl. Podle mého mínění byla zdravá a žádný znak šílenství, ani jiné nemoci jsem neshledal. Přesvědčil jsem jí, aby něco pojedla a šla si odpočinout. Když jsem se s ní loučil, vzala mne za ruku, podíval se na mne svýma hlubokýma očima a pravila: "Sinuhete, cítím, že jsi na tomto světě stejně osamělý jako já. Věřím tvému hlasu a upřímnosti tvých očí. Vezmi si ode mne tento nůž, který je mou jedinou ochranou a slib, že mne uchráníš před tím Burnaburiášem. Raději mě zabij, než abych nemohla tančit svému bohu." Pak mi do rukou vložila svoji dýku. Nemohl jsem nic slíbit. Burnaburiáš ji těžko nechá odejít. Ale z celého srdce jsem si přál, aby byla Minea volná a mohla tančit svému bohu, když si to tak přeje.

Burnaburiáš mne přijal radostně, neboť mu již řekli, že Minea se uklidnila a něco dokonce pojedla. Hned se ptal, kdy k ní může vejít. Namluvil jsem mu, že se uklidnila pouze díky mému léku, ale že její zuřivost může kdykoliv znovu nastat. Kdyby k ní vešel, tak jak toužil, bylo by nebezpečí, že jeho šílenství by přešlo na něj. Musí počkat dokud nebude úplně zdravá. Burnaburiáš sice chvíli nadával a vyhrožoval, že si mám s léčbou pospíšit, pak ale uvěřil a nechal mne na pokoji.

Kniha osmá

Po několik dní jsem pravidelně za Mineou docházel a tvářil se, že ji léčím. Bylo to spíše naopak, ona léčila mne z mé osamělosti. Po tolika letech pro mne zase zpívali ptáci, zelenaly se stromy. I má vina nevypadala tak nenapravitelně, jako dřív. Tehdy jsem se rozhodl, že vrátím-li se kdy do Vesetu, stanu se jako můj otec lékařem chudých. Tak budu moci napravit svůj hanebný čin a opět pohledět na svůj obraz v Nilu.

Burnaburiáš byl stále netrpělivější a musel jsem se mu vyhýbat, neboť jsem již nevěděl, co odpovídat na jeho otázky. Věci však vzaly jiný spád. Jednoho rána mě probudil velký rámus. Myslel jsem, že náš dům přepadli lupiči a i to tak vypadalo. Všude byla spousta hlučících lidí, kteří popíjeli víno a mnozí z nich byli již ráno namol. Vtrhli do Kaptahovy světnice a vytáhli ho z postele. Vyběhl jsem ven a chtěl ho bránit. On sám vřískal, jako když ho na nože berou.

Tu dorazil nějaký hodnostář z královského paláce a nesl s sebou Burnaburiášovu korunu a jeho plášť. Prohlásil, že král Burnaburiáš je svržen a již ho nikdo nemá zváti králem. Nový králem je nyní Kaptah. Byla to nějaká čertovina, to jsem tušil od počátku. Kaptah se již tolik nezdráhal a jeho noví dvořané si ho za velkého smíchu odvedli do paláce.

Šel jsem se obléci a následoval jsem veselou společnost do královského paláce. Město vypadalo jako za velkého karnevalu. Ulice byli plné jásajících a tančících lidí, z králových sklepů se rozlévalo víno a pivo. Vojáci měli své čepice a vůbec všechno oblečení nasazené naruby. Stráže královského paláce se u brány válely opilé a ten byl plný prostých lidí, kteří se rozvalovali po sedadlech pro velmože. Uprostřed nich seděl Kaptah a celkem rychle se se svou rolí sžil. Zrovna se konal soud. Za Kaptahem přicházely sporné strany a on jim rozhodoval a musím uznat, že byl velmi spravedlivým soudcem.

V paláci jsem potkal Burnaburiáše. Měl namalované tváře jako šašek a plazil se jako kůň, zatímco nějaký pobuda na něm jel jako bojovník. Zvedl jsem ho a ptal jsem se, co dnešní den znamená. On se mně jen se smíchem ptal, jak se bavím. Když jsem mu odpověděl že špatně, zvážněl a chtěl na mě poslat stráž, protože dnes se všichni musí veselit, neboť je Den nepravého krále. S Burnaburiášem nebylo kloudné řeči, jen se neustále smál, jakého to letos mají povedeného krále. Krále všech ošklivců a mluvků.

Zastavil jsem tedy jednoho z lékařů, kterého jsem potkal uprostřed vřavy královského paláce. Ten mi vysvětlil, že se jedná o starý svátek, kdy na počátku dne je korunován nepravý král a ten vládne až do setmění. A pak, ptal jsem se? Pak je nepravý král popraven a další den je vše jak má být. Odpověděl mi, aniž by hnul brvou.

Byl jsme zhrozen, jaké Kaptahovi hrozí nebezpečí. Ihned jsem ho vyhledal, nebylo to nikterak těžké, okolo Kaptaha byl velký chumel lidí a on se právě domáhal vstupu do ženského domu. Burnaburiáš stál v koutě a mračil se. "Hlavně, ať mi tu novou kočičku nevyfoukne, to bych mu nepřál," tím samozřejmě myslel Mineu. Pak jsem viděl, jak tajně rozdává příkazy, aby před Kaptahem v ženském domě ukryli jeho nejlepší ženy a podstrčili nějaké staré fifleny. Vida, Den nepravého krále není tak bezvýhradný, jak by se mohlo zdát.

Ve vhodné chvíli jsem se přitočil ke Kaptahovi a snažil se mu sdělit, že mu hrozí nebezpečí, že ho podle zvyku večer zavraždí. On však byl opojen nejen vínem a pivem, ale i novou rolí neomezeného vladaře. Neposlouchal mne a pokoušel se mne jmenovat jeho vrchním rádcem, což jsem odmítl. Nebyla s ním rozumná řeč.

Obrátil jsem se tedy na Burnaburiáše, aby byl Kaptahův život ušetřen. Ten se mi jen vysmál, tak směšného nepravého krále dlouho neměli, podívej se na tu jeho ošklivou hlavu s jedním okem, smál se Burnaburiáš. "Jen, aby mi nevyfouknul tu novou kočičku," strachoval se znovu. " Sinuhete, myslím, že je již zdravá, zítra k ní vejdu. A nikdo ani ty, mi v tom nezabrání," oznámil mi. "Ale neboj se, Tvůj otrok zemře dobrou smrtí, dají mu pohár otráveného vína. A místo něj Ti věnuji tucet lepších otroků," utěšoval mne. V tom okamžiku mne napadl plán na Kaptahovu záchranu. Vyžádal jsem si proto, abych mu mohl jed připravit sám, abych si mohl být opravdu jistý jeho bezbolestnou smrtí. Burnaburiáš souhlasil.

Otrávit Kaptaha jsem samozřejmě v plánu neměl. Namíchal jsme silný uspávací prosředek, který utlumil všechny projevy života a člověk vypadal jako mrtvý.

Když se den přiblížil ke svému konci, sbalil jsem všechny naše věci a najal loď s veslaři. Nakázal jsem jim, že se ten den již nesmí dotknout žádného omamného nápoje, neboť jak to vypadalo, ten den bude celý Babylon opilý na mol. Ti sice nadávali, ale slíbil jsem jim dost zlata. Pak jsem šel do ženského domu a uspal jsem eunuchy hlídající Burnaburiášovi manželky. Vyvedl jsem z něj Mineu a poslal napřed k lodi. To se již stmívalo a byl nejvyšší čas podat Kaptahovi pohár, po kterém se neměl probudit.

Kaptah byl již úplně namol. Už nedovedl stát a blábolil nesmysly. Jeho kumpáni na tom nebyli lépe. Přistoupil jsem k hodnostáři, který Kaptaha ráno korunoval a on nalil kalich vína. Upravil jsem ho tak, jak jsem již naznačil a podal Kaptahovi.

Ten se zmohl jen na: "Že seš to ty, př... př... připíjím, poslední ..... číší," a mocnými hlty pohár vychlemtal. Víno mu teklo po obličeji a po již potřísněném královském šatu. Pak se Kaptah skoulel do klubíčka a usnul na zemi před královským trůnem. Nechal jsem babylónského lékaře, aby ho prohlédl a ten prohlásil, že je mrtev.

Burnaburiáš vzal královskou korunu, která se válela v koutě, jak Kaptahovi spadla z hlavy a nařídil vyhnat z paláce chudinu, která tam slavila. A obnovil svoji moc.

Nechal jsem Kaptaha přenést do domu, kde jsem bydlel, tvrdil jsem, že jeho tělo připravím pro pohřeb po egyptském způsobu. Když sloužící z paláce odešli, naložil jsem si ho na záda a odnesl na loď. Myslím, že jsem ho v té době krmil až moc dobře. Byl těžký jako pytel kamení. Celé město ještě bujaře slavilo a bylo jedno, že jejich nepravý král, již má být po smrti.

Na lodi mě starostlivě čekala Minea, a když mě uviděla, vrhla se mi okolo krku a děkovala, že jsem ji ochránil pro jejího boha. Zdaleka jsme však nebyli v bezpečí. Jakmile se Burnaburiáš dozví, jak jsem ho podfoukl, vydá se po našich stopách půlka Babylónu.

Přikázal jsem odrazit. Veslaři se trochu vzpírali, že prý se bojí duchů bloudících v noci po řece. Moje zlato je strachu zprostilo a vydali jsme se po proudu řeky.

Vyprávění deváté

Noc byla jasná a krásná. Když jsme se vzdálili ruchu města, sedl jsem si na příď lodi a poslouchal, jak se voda rozráží o špici. Vzpomněl jsem si na svůj rodný Nil, jak po něm plula má kolébka. Snad proto mi tento okamžik byl tak milý. Přisedla si ke mně Minea a položila svoji hlavu na mé rameno. Pravila: "Ještě jednou Ti děkuji, Sinuhete. Až se navrátím na Krétu, můj otec Tě jistě velmi uctí. Půjdeš-li se mnou? Já se totiž musím navrátit na Krétu, abych mohla tancovat před svým bohem." Šel bych s ní třeba na konec světa, jen abych mohl být s ní. Alespoň do té doby, než se zcela oddá svému bohu.

Bohužel byl čas jít vzbudit Kaptaha, neboť jsem se již obával, aby jed který jsem mu namíchal, nebyl přece jen moc silný. Omluvil jsem se a zanechal Mineu na přídi. Vzal jsem dždán, nabral jím vodu a polil Kaptaha.

Ten začal prskat, nadávat a proklínat všechny bohy, které znal. Pak se zarazil a vrhnul se k okraji lodi a začal vyprazdňovat svůj žaludek. Bylo mu pěkně zle. Po tom, co všechno včera vypil a snědl, ani nebylo divu. Když se trochu vzpamatoval, začal se divit, kde to je. Musel jsem mu vše vysvětlit. On chvíli nedůvěřivě zíral a pak mi začal velmi děkovat, že jsem mu zachránil jeho bídný život. Hned se začal shánět po svém Chrobákovi, aby mu mohl obětovat, za to jak vyklouzl ze spárů smrti. Musel ovšem shánění přerušit, neboť se musel opět vyprázdnit přes okraj lodi.

Veslaři se jen usmívali nad jeho potížemi a já doufal, že moje zlato je přesvědčí od úmyslu vydal nás Burnaburiášovi, neboť jistě již pochopili, kdo jsme zač a proč uprostřed takové bujaré noci, kdy je vše dovoleno, prcháme z města. Bylo již velmi pozdě a my se uložili ke spánku, zatímco veslaři pokračovali v cestě.

Ráno nás čekalo nemilé překvapení. Moje včerejší obava se vyplnila. Veslaři poznali, o koho se jedná a zajeli s naší lodí do rákosové zátočiny a utekli. Jistě jsou již na cestě udat nás Burnaburiášovi, jestli se už ovšem probral ze včerejšího veselí.

Kaptahovi bylo stále špatně. Utíkat dál po řece nemělo smyslu. Bez veslařů naši loď rychle dostihnou. Jediná možnost, která mě napadla, je zmizet po souši, ztratit se v babylónské zemi. Ať je Burnaburiášova moc jaká chce, najít tři poutníky nazdařbůh bloudící jeho zemí, nedokáže.

Odložil jsem svá drahá roucha a oblékl jsem se do roucha prostých lidí. Většinu našich věcí jsme nechali na lodi a nalehko se vydali pryč. Já, Minea a Kaptah, samozřejmě se svým Chrobákem.

Následující měsíce patřily k nejšťastnějším v mém životě. Rád jsem bez jakéhokoliv závazku putoval s Mineou Babylónskou zemí, volný jako pták. Kaptah si sice stále stěžoval na nepohodlí cesty a toužebně vzpomínal na náš pohodlný dům v Simyře, ale alespoň zhubl a jeho údy se staly silnými, ne jako dříve změkčilé pohodlným životem v Simyře a Babylónu.

Minea si již dávno získala mé srdce a jen její zasvěcení bohu Kréty, kterého tak milovala, mi zabránilo, abych ji pojal za ženu. Ve své bláhovosti jsem si myslel, že na Krétu nikdy nedocestujeme. Zatím jsem si užíval každého okamžiku, který jsem mohl strávit po jejím boku.

Vypravovala mi o tom, jak všechna děvčata na Krétě touží být vybrána a tančit před jejich bohem v jeho příbytku, který se nazývá Labyrint. Mohou být vybrána jen ta nejlepší, proto se Krétská děvčata od mládí učí tanci před býky. Vybraná děvčata, vlastně již mladé ženy, pak vstoupí do jeho domu, tančí před ním a on je odmění věčnou blažeností. Ptal jsem se, zda se nějaké z dívek již z Labyrintu vrátila. Ona odpověděla, že nechtějí, neboť tam mohou hledět do tváře jejich bohu a jsou blažené. Musím přiznat, že již tehdy jsem pojal podezření k tomuto bohu. Mám již své zkušenosti se zvyky bohů. Měl jsem obavu o Mineu, ale ona svého boha velmi milovala a každého dne se cvičila v tanci, aby byla po něj připravená. Rád jsem se na ní díval, jak ladně tančí, dělá vysoké a ladné skoky, piruety a salta. Když jsme procházeli vesnicemi i obyčejní lidé se na ni chodili dívat a říkali, že její tanec je tak krásný, jako by byl od boha.

Toho neopomněl využívat Kaptah a vždy po jejím tanci obcházel se svou umolousanou čapkou a vybíral peníze. Později, již po vesnici chodil jako principál a vyvolával na toto velkolepé představení. Minea byla ráda, že svým tancem může těšit obyčejné lidi. Byla to nejšťastnější doba mého života.

Tak jsme přišli do země Chetitů. Již jsme nemohli svobodně putovat touto zemí, neboť Chetité nepřáli tanci Minei. Chetité jsou vůbec zvláštním národem. Dovolte tedy, abych o něm napsal pár řádek. Chetité si velmi vážili tělesné síly, byli národem hrubým. Ale ne nevzdělaným. Jejich moudrost byla veliká, ale s nikým se o ni nechtěli dělit. Dokázali vyrobit podivný modrý kov, jež byl mnohem pevnější a pružnější než měď, kterou používaly ostatní národy. Tajemství tohoto kovu velmi střežili a kdyby některý z Chetitů daroval, nebo třeba i ztratil jen dýku z tohoto kovu tak, že by mohla opustit Chetitskou zemi, propadl by na hrdle. Chetitský král vládl pevnou rukou celé zemi a na mnoha místech a silnicích byli jeho vojáci. Oděni do kožených brnění se zbraněmi z modrého kovu. Každý muž musel nějakou dobu sloužit v armádě a tak vlastně všichni muži té země byli vojáky. Některá města byla pro cizince zakázaná. Dozvěděl jsem se, že do nich nechal chetitský král přestěhovat ty nejlepší řemeslníky, aby pro něj pracovali. Někteří tvrdili, že se tam vyrábí válečné vozy a zbraně z modrého kovu, ale všichni v obavách o svůj život se o tom s námi odmítali více bavit. Velmi jsem toužil spatřit válečný vůz Chetitů, abych ho mohl popsat Haremhebovi, ale nepodařilo se mi to.

Tak jsme doputovali až k moři a tam Minea vyhledala Krétskou loď, která nás vzala k jejímu domovu. Kaptah odmítal, podle svého dávného slibu na loď vstoupit, ale Minea ho obměkčila a tak jel s námi. Celou klidnou cestu strávil v úpěnlivých modlitbách k Chrobákovi.

Cesta to pro mě byla chmurná, neboť jsem tušil, že se blíží konec doby, kdy budu moci stát po boku Miney. Ještě naposled jsem se ji pokusil odradit od jejího úmyslu tancovat před jejím bohem, ale marně. Byl z toho jen křik a zlobila se na mne, že jsem jako ostatní a nechápu její úmysl tancovat před její bohem.

Na Krétě nás přijali velmi vlídně. Ukázalo se, což nám Minea nikdy nepovažovala za nutné sdělit, že Minea je dcerou Krétského krále. Jeho bohatství bylo nesmírné a pocházelo z obchodu. Kréta byla ostrov uprostřed moře a všechny lodě na dlouhých cestách se zde zastavovaly a nabíraly zásoby. Z toho Kréta zbohatla tak, že žádný z Kréťanů nemusel pracovat rukama. Na Krétě jsme byli ubytováni v královském paláci a měli všeho hojnost. To Kaptahovi plně vyhovovalo. Jen Mineu jsem téměř neviděl. Jednoho dne za mnou přišla, aby mne pozvala na velkou slavnost. Pravila: "Budu tam tančit, před býky. Tak, jak jsi mě ještě nikdy neviděl tančit a uvidíš mne tak naposledy. Neboť dalšího dne odejdu s jinými děvčaty k Labyrintu a vejdeme do něj. Ještě nikdo se z něj nevrátil, ale já se vrátím. Kvůli tobě Sinuhete, neboť jsi milý mému srdci a nechci žít bez tebe. Ale svůj slib svému bohu musím splnit." Měl jsem strašné tušení, že se tak nestane, ale nenaléhal jsem na ni, neboť jsem věděl, že by to bylo zbytečné.

Večer tančily dívky vybrané pro tanec před bohem na veliké slavnosti. Svoje umění musely dokázat divokým tancem mezi býky. Něco podobného jsem v životě nespatřil. Dívky nebojácně tancovaly mezi býky, kteří na ně nabíhali. Když už už nabírali tanečnici na své rohy, ta jej přeskočila ladným skokem a tančila dál. Nejlépe si mezi všemi vedla Minea a byla za to bohatě odměněna potleskem přihlížejících.

Dalšího rána se vydal průvod dívek v čele s veleknězem do hor k sídlu jejich boha. Doprovázel je houf mladých lidí, ke kterým jsme se s Kaptahem přidali. Průvod se utábořil na louce před Labyrintem. Byla to vlastně hradba s velkou bránou okolo hory. V té hoře sídlil Krétský bůh. Hradby byly hlídány vojáky, kteří dovnitř nikoho nevpustili. Od prvního dne a každý další den vešel velekněz do Labyrintu hlavní branou. Nikdy jsem ho z ní ovšem neviděl vycházet. Jak jsem později zpozoroval vracel se vždy vedlejší brankou po straně hradby.

Jako poslední vstoupila do Labyrintu Minea. Pak všichni až na vojáky, kteří Labyrint hlídali, odešli zpět do města. Já a Kaptah věrně se mnou, jsem zůstal a čekal určenou dobu, zda se Minea nenavrátí. Čím déle jsem čekal, tím více mi bylo jasné, že Mineu již nikdy nespatřím. Během čekání, jsem se rozhodl, že nevrátí-li se Minea do určené doby, vstoupím do Labyrintu a budu sdílet její osud. Ať je jakýkoliv.

Když se v určený den Minea nevrátila, zanechal jsem Kaptaha v našem táboře a tajně jsem se vydal k postraní brance. Byl to smutný pochod, hlavou se mi honily černé myšlenky. Nechtělo se mi bez Miney dál žít. Těsně před tím, než jsem vstoupil do Labyrintu dofuněl za mnou Kaptah. "Pane, jako vy jste mne nenechal, když jsem měl být usmrcen jako falešný král, ani já vás nemohu nechat jít do toho strašného domu samotného," pravil. Byl jsem dojat jeho věrností, ale poslal jsem ho zpět. Nedal se odbít a tak jsme vstoupili do Labyrintu společně.

Cesta vedla skalní jeskyní s mnoha cestami. Byla to složitá změť chodeb. Kaptah začal dělat na stěnách značky, abychom se mohli vrátit zpět k východu. "Ne, že bych doufal, že nás Krétský bůh nechá vyjít živé. Ale co kdyby, svěřil jsem svůj život totiž našemu Chrobákovi. A to je mocný bůh pane," říkal.

Po nějaké době jsme přišli k další bráně a na ní bylo napsáno " Zde žije bůh Kréty Minotaurus." Z chodby za ní se šířil silný mrtvolný pach. Tušil jsem nejhorší. Vstoupili jsme dovnitř a doslova se brodili lidskými ostatky v různém stupni rozkladu. Proklínal jsem všechny bohy a nejvíce Minotaura, takto si představují lidskou blaženost, kterou neustále slibují. Musel jsem si v té chvíli vzpomenout na Atona. Jediný bůh, do kterého jsem mohl vkládat své naděje.

Kaptah se mě snažil odtáhnout pryč, nikterak netoužil setkat se s Minotaurem. Mně bylo vše jedno, ve svém zoufalství jsem si říkal, že snad nějakým zázrakem Minea unikla smrti a potřebuje moji pomoc. Vše bylo, ale nějaké divné, jakto že jsme ještě naživu, proč nás Minotaurus nezahubil jako ty ostatní před námi? Nakonec jsme vyšli na druhé straně hory. Právě svítalo. Za horou bylo moře s velkou lagunou a v ní plaval Minotaurus. Mrtev. Byl to velký obludný ještěr s hlavou a rohy býka. Jeho zdechlina nafouklá plavala po hladině laguny. Bůh Kréty byl mrtev. Tak takovýmto bohům lidé obětují, chtělo se mi smát. V tom jsem spatřil její tělo. Byla mrtva, jak jsem již předtím tušil. Její krásné tělo ovšem nebylo roztrháno mrtvým netvorem, ale probodnuto zezadu mečem.

Byl jsem zoufalý a chtěl si vzít život, jen Kaptahovi vděčím za to, že mne odvlekl z tohoto strašného místa. Sehnal nejbližší loď a odvezl mne z toho prokletého ostrova.

Teprve později jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Minotaurus, bůh Kréty uhynul, ať již stářím, či z jiného důvodu. Ale kněží pokračují dál v přivádění obětí pro Minotaura a aby se neprozradilo, že je bůh mrtev, sami je podle zabíjí. Tak skončila i Minea, kterou jsem miloval. Nedivte se pak, že nemám v lásce žádného z bohů.

Kniha desátá

Navrátili jsme se zpátky do Simyry. Náš dům byl opuštěný a potřeboval několik oprav, ale stále stál na svém místě. Kaptah vzal hliněné destičky, na kterých bylo zapsáno naše zlato a šel s nimi do obchodního domu. Tam se trochu divili, neboť se již domnívali, že jsme po tolika letech pryč museli někde na dalekých cestách zahynout a radovali se, že jim naše zlato zůstane. Vyzvedl zlato, kterého bylo více, než před naším odjezdem, neboť Kaptah ho investoval do obchodních lodí, a tak se náš podíl velmi zvětšil. Byli jsme tak bohatí, že jsem se nemusel až do konce svých dnů o nic starat. Kaptah nechal opravit náš dům, koupil mně i sobě drahá roucha.

To vše mi bylo jedno, neboť moje mysl byla smutná ze smrti Miney. Proklínal jsem Kaptaha, že mě odvedl z Kréty tak rychle a že jsem nezabil velekněze, který zavraždil Mineu. Dnes mu musím jen děkovat, že tak učinil, neboť jinak bych tam jistě přišel o život, pokud bych se o něj sám nepřipravil.

Sýrie, ale nebyla to, co kdysi. Něco se za ta léta, co jsme byli pryč změnilo. Na každém kroku byla vidět nenávist proti Egyptu. Ptal jsem se starých syrských přátel, proč tomu tak je. Oni mi odpovídali "Ty Sinuhete, i když jsi jeden z nás, jako Egypťan to nikdy nepochopíš. Sýrie, byla vždy svobodná, proč má nyní platit daň Egyptu." Namítal jsem, že Syřané jsou jako malé děti, když na ně někdo nedává pozor, perou se mezi sebou o své hračky, kterými jsou jejich obchody. Do té doby než do Sýrie přišel Egypt, neustále se zde válčilo a s Egyptem přišel mír a s mírem i bohatství. Ale oni mi říkali, že to není pravda.

Jednou v noci kdosi zavraždil egyptského vojáka a jeho tělo pověsil na bránu. Ráno tělo sice sundali, ale nikdo za tento zločin proti Egyptu nebyl potrestán. Egyptská posádka se zavřela v pevnosti a opevnila proti okolnímu městu. Tehdy jsem pravil Kaptahovi: "Život mě sice netěší, ale patřit na úpadek moci egyptské nemusím. Moje srdce touží opět spatřit Veset a ochutnat vodu z Nilu." Kaptah zajásal, neboť i on se soužil po vlasti. Prodali jsem dům, a všechny podíly v obchodních společnostech vyměnili za zlato. Kaptah najal spolehlivé průvodce a protože stále odmítal jet na lodi, vydali jsme se pouští zpět do Egypta. Cesta to byla dlouhá a úmorná. Vždy když si Kaptah stěžoval, připomněl jsme mu, že jsme mohli v pohodlí odpočívat na lodi, ale on se ohradil, že nemůže neustále pokoušet svého chrobáka.

Na hranicích Egypta, nás čekalo milé přivítání. "U všech zasraných rypáků, jste to vy?", zajásal Haremheb, když nás spatřil. Sám zde zrovna cvičil pohraniční vojsko. To bylo to jediné, co mu faraón povolil. "Jak ale mám s těmito paňácama, co mají lejna mezi prstama u nohou chránit Egypt, věru nevím," rozčiloval se Haremheb.

Sedli jsme spolu u džbánku vína z faraónových sklepů a já mu vyprávěl vše, co jsem viděl na svých cestách. Vyprávěl jsem o obavách země Mitahu před Chetity, o tom jak přede mnou pochodovalo vojsko celého Babylónu, o modrém kovu chetitských zbraní a i o posledních událostech v Simyře. Haremheb bedlivě poslouchal a čas od času se na něco zeptal. Pak pravil. "Ani nevíš Sinuhete, jak jsi mi pomohl. Mám i jiné špehy, ale ty jsi nejlepším. Přijmi tedy faraónovo zlato, za své služby." Odpověděl jsem: "Zlato je pro mě jen prach u mých nohou. Konal jsem tak pro mé přátelství k Tobě a k Achanatonovi." A žádné zlato jsem od něj nepřijal. Rozloučili jsme se a my se vydali lodí po proudu Nilu do Vesetu.

Cesta proběhla klidně a my se po tolika letech navrátili zpět do onoho města. Moc se toho tam nezměnilo. Stále stejně se ozývalo vyvolávání nosičů vody, stejně proudili lidé rybím trhem a stejně proplouvala nosítka bohatých nad hlavami ostatních. Něco se přeci změnilo. Amonův chrám dříve tak plný lidu, přinášejících Amonovi oběti, byl poloprázdný. A přicházel-li někdo do Amonova chrámu, nečinil tak na obdiv ostatním, jako dříve, ale spíše se plížil, jako by se za svoji úctu k Amonovi styděl. Amonovi kněží již nebyli tak vypasení a jejich pohled byl tvrdý, ale upřímný. Nosili hrdě Amonův znak a nikde jsi je nepotkal, jak se opíjejí v hospodě jako za dřívějších časů.

Ve Vesetu vyrostlo několik nových chrámů zasvěcených Atonovi. Zvědavě jsem do jednoho vešel. Nebyla v něm žádná socha boha ani místo, kde by byla ukryta, ba ani žádné zvíře v kterém by bůh mohl přebývat, jen velký kříž. To bylo Atonovo znamení. Atonovi kněží byli mladí lidé, jejichž oči plály láskou k Atonovi. Do chrámu však, přicházelo množství lidí a klaněli se Atonovu znamení. Často říkali, škoda jen, že se novému bohu nemůže obětoval zlato nebo něco pořádného jako jiným bohům. Bojíme se, aby si naši úctu Aton pamatoval, když nebude mít naše zlato. Kněží jim trpělivě vysvětlovali, že Aton nepotřebuje žádné zlato, ale jejich čistá srdce. Oni říkali, a to nám naše srdce Aton vyrve z hrudi, nebo jak mu je máme darovat.

Dlouze jsem s kněžími o Atonovi rozmlouval a jejich učení se mi líbilo. Bál jsem se jen, že prostý lid nepochopí hloubku Atonova učení, protože pro něj je lepší obětovat zlato Amonovi. To se dá spočítat, ne jako dobré skutky pro Atona. Ty jsou totiž neviditelné.

Stávalo se i to, že vznikaly spory, mezi Atonovými a Amonovými kněžími. Někdy přerostli i ve rvačku a násilnost. To by si jistě Aton nepřál, ale kněží říkali, že musí chránit Atonovo jméno. Ve své podstatě byli stejní jako kněží Amonovi.

Usadil jsem se v chudinské čtvrti. Kaptah se vzpouzel, já mu však přikázal koupit dům po taviči mědi a vyvěsil jsem nad něj lékařské znamení. Stal jsem se lékařem chudých jako můj nevlastní otec Senmut.

Krátce po našem návratu do Vesetu jsem seděl s Kaptahem v domě taviče mědi a já mu pravil. "Kaptahu, jsi mi více přítelem, než otrokem. Děkuji ti za všechna dobrodiní a věrnou službu, kterou jsi mi prokázal. Děkuji ti za to, že jsi se mě ujal, když jsem bloudil Vesetem bez cíle a bez peněz. Děkuji ti, že jsi mě odvedl z Temného domu, kde bych jistě ukončil svůj život kvůli žalu, který stále nesu. Dnes jsem zašel za faraónovým písařem a zaplatil mu mnoho zlata, aby vyškrtl tvé jméno ze seznamu uprchlých otroků. Dávno totiž nejsi mým otrokem, ale byl jsi prodán od Nefernefer někomu jinému. Nyní jsi svobodný." Když jsem ubohého Kaptaha nazval svým přítelem, zaplakal dojetím a objal mě. Musel jsem se smát, neboť jsem se bál, aby mně jeho tlusté tělo nezavalilo. Mnohokrát mi děkoval. A blahořečil mému jménu. Byl jsem rád, že se mu mohu alespoň trochu odvděčit. "O tebe žádného strachu nemám, neboť jak tě znám, jistě jsi si u mě nakradl dost zlata, na další spokojený život." Kaptah se pýřil a dodával, že mě okrádal jen, co se sluší a nikdy více. Já se smál: "I kdyby jsi si vzal dvakrát tolik nic bych nepoznal a ještě bych ti více přál." On pak plakal, že byl tak hloupý a okrádal mne tak málo. Požádal jsem ho, aby se i nadále staral o můj majetek a aby ho rozmnožoval, jak uzná za vhodné.

Kaptah se přiznal, že již tak učinil. Nakoupil domy po celém Vesetu. Pravil, že zlato ti ukradne zloděj, ale kamenný dům stojí dokut Veset trvá. Měl pravdu. Opakoval jsem, že mu věřím ať koná, jak uzná za vhodné. "I své peníze, jsem již investoval, můj pane. Koupil jsem za ně hostinec U krokodýlího ocasu. Splnil jsem si tak pane, svůj sen. Jistě si pamatuješ, že již ve starých časech jsem do této útulné hospůdky rád zašel. Je to místo sice Tebe, můj pane, nedůstojné, ale přesto Tě prosím Pane, mohl by jsi dnes být mým hostem U krokodýlího ocasu?"

Rád jsem souhlasil a byl Kaptahovým hostem. Krokodýlí ocas byla na pohled obyčejná hospoda v chudé čtvrti, ale nebyla to ta zaplivaná krčma přístavních dělníků. Musím říci, že Kaptah koupil dobře. V nájmu jí měl starší muž se svojí dcerou, která se otáčela po šenku a každý návštěvník na ní rád nechal spočinout svůj zrak. Ona však byla rázná a nedovolila, žádnému z opilců, aby si na ni něco dovolil. Byla menší širších boků, ale ne tlustá. Své dlouhé kaštanové vlasy nosila svázané do drdolu. Měla krásné hluboké hnědé oči. Její jméno bylo Merit. Kdybych nebyl truchlil pro Mineu, jistě bych si jí musel všimnout již tehdy.

V Hostinci U krokodýlího ocasu se vařil velmi silný nápoj z papyrových stonků, který se nazýval Krokodýlí ocas. Když ho člověk vypil, jako by mu tělem proběhlo tisíc ďáblů a dva nebo tři stačili k tomu, aby se silný muž opil jako nemluvně. Kaptah nalezl v tomto nápoji zalíbení a dokázal jich vypít pět a pak ještě stát na vlastních nohou. Měl jsem o něj trochu strach, neboť alhohol jeho tlustému tělu nedělal dobře. Ale byl svobodný a těžko mu něco radit.

Naučil jsem se do té krčmy také občas po práci zajít, ale jak jsem časem zjistil, bylo to více kvůli Merit, než za džbánkem vína. V její přítomnosti, když se rozezněl její jiskřivý smích, jsem zapomínal na onu strašnou chvíli, když jsem spatřil Mineu probodenou v Temném domě.

Plynul čas a já požádal Merit, aby se stala mou ženou. Ona však odmítla, pravila. "Sinuete, ty jsi vznešený pán a já jen hospodská holka. Nemohu se stát tvou ženou. Musela bych opustit svou práci a tu mám ráda a nechci nechat svého starého otce opuštěného. Ty jsi Sinuhete, povaha neklidná a tvůj osud nemůže být přímý, vidím to na Tvých očích. Což nemůžeme žít, jako dosud?" Nenaléhal jsem, věděl jsem, že to nemá smyslu. A tak jsme žili jako muž a žena ačkoliv jsme jimi nebyli.

Kniha jedenáctá.

Po svém návratu mne Haremheb někdy pozval ke dvoru. Příliš jsem po tom netoužil, ale odmítnout se to nedalo. Tak jsem poznal, že Achanaton není skutečným vladařem Egypta, tou byla jeho matka Tij, nůbijská čarodějnice, jak o ní hovořil Haremheb a její milenec velekněz Aj. Ti dva spravovali celou zemi, vybírali daně a ústy Achanatona rozhodovali o záležitostech Egypta. Faraón se věnoval hlavně věcem týkajícím se Atona. Rozmnožoval chrámy a rozmlouval s jeho kněžími. Nebýt Haremheba, který ho bezmezně miloval a chránil, před Ajem a Tij, bůhví zda by byl ještě naživu a nebyl by otráven jako jiní. Na dvoře vládla podivná atmosféra a nikdo nikomu nemohl věřit.

Achanaton, byl velmi slabý a sžírala ho svatá nemoc. Nemohl jsem ji vyléčit, ale na prosbu Haremhebovu, jsem za Achanatonem začal docházet a starat se o jeho zdraví.

Poznal jsem ještě jednu věc. Haremhebova láska k faraónově sestře Bekanaton, neodešla. Její útlé paže stále dováděly Haremheba k šílenství. Není pro muže nic horšího než nenaplněná láska. Mohutná postava Haremheba, nechávala Bekanaton vlažnou. Haremheb se jí hnusil, když se zaprášený a páchnoucí koninou a krví, vrátil z boje. Stejně tak Achanaton, Haremheba neměl příliš v lásce. Unikal před jeho prosbami o vojsko a neustále si přál, aby Haremheb řešil obranu Egypta bez násilí. To, ale vždy nešlo.

Vypadalo to, že obavy Merit ohledně mého neklidného osudu se nevyplní, když se vše změnilo. Začalo to tím, že lidé nahněvaní na Atona a jeho kněží, protože jim bránili obětovat zlato Amonovi, jak se dělo od nepaměti, pobořili Atonův chrám. Dokonce zabili jednoho z kněží a ostatní se zachránili pod hradbou kopí Haremhebových vojáků. Tehdy bylo pro ten spor mezi Amonem a Atonem zmařeno několik životů a já poznal, že není dobrých a zlých bohů, ale že záleží na lidech, kteří je vyznávají. Z toho všeho měli prospěch jen nilští krokodýlové, kteří požírali mrtvá těla naházená do Nilu.

Nicméně Achanaton dospěl k názoru, že Veset je příliš prodchnut úctou k Amonovi a nemůže přijmout Atona. Proto se rozhodl pro Atona zbudovat v poušti nové město a celému dvoru tam přikázal se přestěhovat, protože Veset není hoden přítomnosti faraóna. Haremheb si rval vlasy, co tento dětinský nápad přinese, ale s Achanatonem v těch dnech nebyla žádná řeč. Plně se věnoval plánování nového dokonalého města pro Atona. Jeho jméno bylo Město nebeských výšin. Za velkého úsilí bylo město vybudováno a Achanaton, celá jeho rodina a dvůr, spolu s mnoha lidmi a kněžími Atonovými nastoupili do lodí a pluli proti proudu Nilu do Města nebeských výšin. Já musel s faraónem jako jeho lékař. Kaptah mě poprvé dobrovolně opustil a zůstal ve Vesetu spravovat mé záležitosti. Prosil jsem Merit, aby jela se mnou. Ona však pravila, že není mojí ženou a nemůže se mnou opustit Veset. Velmi jsem toho litoval. Svolila, že se mnou pojede do Města nebeských výšin, ale pak se zas navrátí do Vesetu. Vzala s sebou syna, své přítelkyně Thovta. Byl to chlapec asi čtyřletý a velmi bystrý. Cestou jsem ho učil písmu a přes své dětství si vedl velmi zdatně. Měl zvláštní oči s takovým osamělým výrazem, jako bych jej odněkud znal. Byly to šťastné chvíle a stejně jako na cestách babylónských jsem si přál nikdy nedorazit k cíli.

Po našem příjezdu do Města nebeských výšin jsem se s Merit a Thovtem rozloučil a oni se navrátili do Vesetu.

Město nebeských výšin bylo krásné, jeho ulice byli rovné a pravidelné. Cesty rovné a bez výmolů. Po městě byla rozvedena voda z Nilu a po nějakém čase se celé město zazelenalo. Stěny domů byly čistě omítnuty. Celému městu vévodil velký Atonův chrám. Chrámů jiných bohů v tom městě nebylo.

Chrám byl vyzdoben podivným způsobem do té doby v Egyptě neznámým. Všechny postavy, jako Achanaton, Aj, Bekanaton a Haremheb byly zobrazeny tak jak skutečně vypadaly. Achanaton se svými vyhublými tvářemi a kostnatou postavou. Bekanaton s dlouhými pažemi a kulatou hlavou a Aj se svým hustým plnovousem a orlím nosem. Zkrátka všechno podle pravdy, žádné přikrášlování půvabů nikomu. Bylo to zvláštní, ale odpovídalo to Atonovu učení života v pravdě. Musím říci, že i mně se toto nové umění zalíbilo, bylo víc lidské, vřelejší.

Přece tomuto městu něco chybělo. Snad to byl právě ten smrad Vesetu, nebo špína uliček ve čtvrti chudých. Nevím a soudit nechci.

Achanaton se usídlil v krásném pohodlném paláci. A jeho zájem o vládu nad Egyptem se ještě zmenšil, neboť do Vesetu bylo daleko a hlas ulice do paláce jen tak nedolehl.

Kniha dvanáctá

V ústraní Města nebeských výšin jsem měl méně práce a více času přemýšlet. V mých myšlenkách jsem se vyrovnal se svou vinou vůči Senmutovi a Kipě a doufal jsem, že mi opravdu odpustili, jak napsali ve svém dopise na rozloučenou. Naučil jsem se žít s vědomím, že Minea je mrtva, snad zemřela šťastna a nepoznala, že její bůh je mrtev. Jak plynul čas v pohodlí Atonova města, objevila se na mé hlavě lysina a tělo již nebylo tak pružné jako v době, kdy jsem putoval zemí babylónskou s Mineou, která tancovala po mlatech babylónského venkova.

Ale stále jsem se nemohl vyrovnat se záhadou mého původu. Podle Kipy a Senmuta jsem připlaval po Nilu v rákosovém košíku. Kdo ale takto krutě mohl odložit nemluvně? Vodítko k vyřešení této záhady se objevilo nenadále a tam, kde jsem jej nečekal.

Faraónova matka Tij trpěla jakýmsi neduhem, který byl velmi nepříjemný. Ona však k sobě nenechala přicházet žádného lékaře, neboť nikomu nevěřila než svým nůbijským kouzelníkům, kteří ji léčili svými amulety. Protože jsem měl důvěru Achanatona, vyžádala si mě, abych jí poradil. Neduh to nebyl vážný, stačilo vystříhat se některých jídel a pravidelně užívat lék, který jsem ji připravil. Nejprve ho nechala několik dní užívat své otrokyni a když zjistila, že není otrávený, začala ho používat sama. Hned se jí ulevilo.

Když jsem ji navštívil, zrovna seděla u svého stavu a pletla ozdobnou rohož. Ze zdvořilosti jsem projevil zájem a spatřil jsem, že vlna je vázaná zvláštním uzlem, který není nikde k spatření. Přece jako bych ho již někde viděl. Vzpomněl jsem si jak jsem jako chlapec patřil na rákosovou kolébku, v které jsem připlaval po Nilu. Ano byla vázaná stejným způsobem. To vzbudilo můj zájem. Zeptal jsem se na ten uzel a ona mi o něm vyprávěla, že v Numíbii, odkud si ji přivedl Amenhotep, Achanatonův otec, tam jej ženy používají k tkaní rohoží, nebo rákosových košů. Nebo kolíbek, dodal jsem nevhodně. Ona mne proklála svým pohledem. A já se raději vzdálil. Od Haremheba jsem věděl, že Tij dokáže být velmi krutá. Ona dokázala Amenhotepovi darovat syna Achanatona, proto se Tij stala hlavní faraónovou manželkou. A jako královská vdova si svůj vliv ještě upevnila a v té době vpodstatě vládla Egyptu, to jsem ale již říkal.

Tato podivná náhoda vzbudila mou zvědavost a navštívil jsem dvorní dámy faraónovi ženy Nefertiti. Vyhledal jsem mezi nimi jednu starší, která pamatovala ještě Amenhotepa a jeho mládí. Mladšímu muži se džbánem vína nedělalo problém vlichotit se do přízně této opuštěné ženy. Ačkoliv mi byla odporná, s pomocí vína jsem ji celý večer lichotil, až obměkla její ostražitost a byla ochotná říci něco, ze svých tajemství.

Předstíral jsem zájem o dvorské klepy a ptal jsem se na čas kdy Tij přišla na dvůr. A ona dvorní dáma mi potvrdila, že její postavení bylo ze začátku špatné, teprve po třech letech, když dala faraónovi syna, její postavení stouplo. Ptal jsem se, jak to, že za tuto dobu nedala faraónovi syna jiná jeho žena. A dvorní dáma pravila, že Tij velmi žárlila na ostatní manželky a dokonce jednu dala zabít. O tom se však nemluvilo. Snad prý i nejedno nemluvně bylo zahubeno. Snad zprvu nebyla Tij tak krutá, ale na faraónově dvoře se to naučila. Ptal jsem se, zda si nepamatuje, zda některá z faraónových manželek nebyla těhotná v prvním roce, když Tij přišla do Vesetu. To byl ten rok co jsem se narodil. Odpověděla, že ano, že jedna z egyptských dívek, taková mladičká, byla v době jarní záplavy těhotná, ale prý porodila mrtvé dítě. Faraón se tehdy velmi rmoutil, že nikdy nebude mít syna. Nevěřil jsem svým uším. Slovo o jarní záplavě, kdy jsem připlul ke Kipě a Senmutovi, jsem nepronesl.

Ne nechce se mi to ani vyslovit. V mých žilách možná proudí božská krev faraónů.

Když jsem se od té dámy dozvěděl vše potřebné, omluvil jsem se a odešel. Myslel jsem, že tím vše skončilo, to byl ale omyl. Ona dáma si moji přívětivost vyložila po svém a pronásledovala mne na každém kroku. Chrochtala něco o tom, že jsem její králíček a koloušek a bůhvíco. Musel jsem se před mí skrývat, abych měl chvíli klidu.

Skoro se mi chce říci naštěstí, se staly ony hrozné věci o kterých budu vypravovat dále.

Sýrie se vzbouřila proti Egyptu. Odmítla platit své daně a vyhnala egyptské vojáky ze země. Nebyl jsem ani moc překvapen, viděl jsem viset egyptského vojáka na bráně v Simyře a i mně jako obyčejnému lékaři bylo jasné, že toto skončí válkou. Ani Haremheb nebyl překvapen, měl v Sýrii spolehlivé špehy. Jediným, kdo se na dvoře touto zprávou zdál zaskočen, byl faraón Achanaton. Bědoval, že nemůže vést žádnou válku, protože Aton si nepřeje zabíjení. Ani Haremheb kupodivu nechtěl vést žádnou válku. Pravil. "Musíme, uzavřít mír za každou cenu. Nemáme vojsko, které by se nepříteli mohlo postavit. To by byl konec Egypta." Toho se hned chytil Aj. "Pěkně chráníš Egypt Haremhebe." Haremheb se ohradil. "A jak mám chránit Egypt, když si nemohu vycvičit vojsko? Sám to dobře víš úlisný Aji a jen tvé stáří a přítomnost faraóna mi brání v tom abych ti nakopal zadnici tak, že ti z ní polezou jen tvoje všetečné uši." Přerušil je Achanaton. "Nechejte toho, jste jak děti. Vyšleme do Sýrie posla a ten dojedná podmínky míru. A mohl by jím být Sinuhet." Já jsem během toho rozhovoru stál opodál a neúčastnil se ho. Vlastně jsem tam byl náhodou. Všichni přítomní to považovali za dobrý nápad, kromě mě.

Nedalo se nic dělat. Musel jsem poslechnout.

Haremheb mě vybavil faraónovým pověřením a dalšími instrukcemi. Mým úkolem bylo dohodnout mír, nebo alespoň příměří, aby mohl Haremheb postavit vojsko.

Dozvěděl jsem se, že povstání vede jeden ze syrských králů, Aziru. Shodou okolností jsem ho znal ze svého pobytu v Simyře. Jednou jsem uzdravil jeho syna z dětské choroby a byl mi za to velmi vděčný. Ještě před tím jsem mu daroval nějakou otrokyni, kterou se mi snažil Kaptah namluvit a ona se pak stala jeho oblíbenou ženou. Dalo by se říci, že jsme v té době byli přáteli. Alespoň nějaká naděje, že pokud se k němu dostanu, nenechá mě hned zabít a alespoň mne vyslechne.

Haremheb mě svými vojáky nechal zavést doprostřed pouště na dohled nepřátel, tam mě rychle vysadili a ujížděli o život pryč. Za chvíli se přihnali Syřané na svých vozech a jali se pronásledovat vozy, co mě přivezly. Pak se navrátili pro mě. Vojáci se ke mně chovali hrubě, zbyli mě a okradli, pak mě za vozem táhli na provazu. Naštěstí jejich tábor nebyl daleko, protože jinak bych dozajista vypustil duši. Vojáci byli krutí mnohem více, než jsem si představoval. Válka stejně jako oni.

V táboře si mě naštěstí všiml nějaký důstojník a když zjistil, jak se vojáci zachovali, vynadal jim a sebral jim mé věci. Já se představil jako faraónův posel, jež potřebuje mluvit s králem Aziru. Důstojník se mi vysmál, že kdejaký faraónův špión by se mohl takto pokusit zavraždit vůdce povstání krále Aziru. Vyžádal jsem si nazpět jeden ze svých prstenů, který mi ukradli vojáci a nechal ho poslat králi. Ten když ho spatřil ho hned poznal. Byl to jeho prsten, který mi daroval za mé služby.

S omluvou za své vojáky mě přijal a hostil. Nastala horší část mého jednání.

Vypravoval jsem Azirovi o Atonovi a proč si Achanaton přeje mír. Samozřejmě jsem naznačil, že v případě potřeby Haremheb jeho vojska smete z povrchu země. Mým hrozbám Aziru nevěnoval moc pozornosti, ale zdálo se, že je míru nakloněn. Po dlouhých rozhovorech jsem dojednal, že egyptská vojska se stáhnou ze Sýrie, ale poplatek Egyptu bude zachován. Bylo mi jasné, že tomuto slibu nemohu věřit, ale podle haremhebových instrukcí jsem hrál o čas.

Za svého pobytu v azirově táboře jsem zjistil zajímavé věci. Jeho vojáci byli vyzbrojeni zbraněmi z modrého kovu Chetitů, sice ne tak kvalitního, jako jsem poznal v chetitské zemi. V táboře jsem viděl i několik chetitských šlechticů, ale nikdy s námi nehodovali, jako bych o nich neměl vědět. Domníval jsem se a později se to ukázalo jako správné, že za syrskou vzpourou stojí Chetité.

Cesta nazpět proběhla naštěstí bez zvláštních příhod, ale v Egyptě mě čekaly zlé zprávy.

Kniha třináctá

Hned na hranicích mi haremhebův důstojník předal jeho dopis a tam stálo, že Achanaton vyhlásil Atona za jediného boha Egypta a navrátil se do Vesetu. Haremheb se dále obával o faraónovo zdraví a žádal mě, abych ho urychleně následoval do Vesetu. Nasedl jsem na rychlou loď a veslaři bez ustání hnali naši loď proti proudu Nilu. Když už byli vyčerpáni, byli v posádkových městech vyměněni za čerstvé a ti zase dřeli dál. Tak jsem se dostal neuvěřitelně rychle do Vesetu. Jak jsme se blížili k Vesetu, tušil jsem hrozné věci. Řeka byla kalná a plná mrtvých těl. Snad všichni nilští krokodýli se sešli ve Vesetu na hostině, kterou jim přichystal spor Amona s Atonem.

Zatímco jsem byl v Sýrii, Achanaton dospěl k názoru, že potíže Egypta pramení z jeho nevěrnosti Atonovi a proto vyhlásil to, po čem tolik toužil. Zakázal ctít Amona i jiné bohy a přikázal zbořit jejich chrámy.

Amonovi kněží se však opevnili v Amonově chrámu a společně s amonovými nejvěrnějšími ho bránili. Haremheb nejprve odmítl jít zabíjet Vesetské a proto byl sesazen ze svého místa vrchního velitele. Jeho nástupce ovšem nebyl sto vypořádat se s vzbouřeným Vesetem a rozpoutal velké krveprolití. Proto byl povolán zpět Haremheb, aby navrátil opět pořádek. Haremheb dobyl Amonův chrám a kopími svých vojáků nastolil pořádek. Zabavil poklady Amonova chrámu a jeho pole rozdělil mezi nemajetné rolníky, aby na nich hospodařili.

Když jsem dorazil do Vesetu, moje první kroky vedli ke Krokodýlímu ocasu. Bál jsem se o Merit a Kaptaha. Shledal jsem je oba zdravé. Byl jsem velmi šťasten, že jsem je mohl spatřit. Pak jsem již musel do faraónova paláce za Haremhebem.

Ten mě mile přijal. Bylo vidět, že má hlavu plnou starostí. Alespoň já jsem mu nesl dobrou zprávu. Přál si, aby mír vydržel alespoň rok. Za tu dobu bude mít alespoň nějakou armádu schopnou postavit se Chetitům a jejim spojencům. Již nyní s Ajovým souhlasem v Numíbii tajně shromažďoval Haremheb svoji armádu.

Pak jsem navštívil Achanatona. Byl zdrcen, plakal. "Aton mě musí zavrhnout, neboť jsem nechal prolít krev v jeho jménu. To jsem opravdu nechtěl." Dal jsem mu lék na uklidnění a uložil ho na lože. Viděl jsem jak za tu dobu postoupila jeho choroba a musel jsem se svěřit Haremhebovi, že jeho smrt se blíží. "Je milý mému srdci a přeji mu dlouhý život, ale pro blaho Egypta doufám, že to nebude moc dlouho trvat, neboť dokud bude žít, Egypt nenabude klidu." Smutně jsem s ním musel souhlasit.

Když se situace uklidnila navrátil se Achanaton do Města nebeských výšin. A tam dál přemítal o Atonovi.

Ve Vesetu se zase vrátil život do normálních kolejí. Lidé ctili Atona, protože jim to přikázal faraón a dohlíželi na to jeho vojáci. Ten rok však nedorazila jarní záplava. Amonovi kněží, kteří se skrývali před hněvem faraóna, rozšířili mezi lidem, že je to trest Amonův, za jeho zneuctění. Také amonovi zastánci schválně zacpávali zavlažovací kanály a tak postihla Egypt neúroda. Nastala bída a hladomor. Nemohl jsem se na utrpení Egypta dívat a přikázal jsem Kaptahovi, aby prodal všechen můj majetek a koupil za něj obilí. To nechal namlít a upéct chleba. Ten jsem nechal po 30 dní rozdávat po Vesetu. Jediné jsem žádal, aby ti co ho rozdávají říkali, že je to chléb Atonův. Dovedete si představit, jak Kaptah bědoval nad mou pošetilostí. Ničeho jsem tím nedosáhl a stal se ze mě žebrák. Ačkoliv bylo mé bohatství nezměrné, dokázal jsem krmit Veset a jeho okolí pouze 30 dní. Pak dav hladových volal, což na nás Aton již zapomněl?

V tu chvíli mi došla zpráva, že Achanaton umírá a musím k němu. Nerad jsem zanechal Merit ve Vesetu a spěchal za faraónem. Přijel jsem právě včas. Achanaton ležel slabý na svém loži a okolo se shromáždila jeho rodina a důležití šlechtici. Nebylo mu již pomoci. Jeho tělo bylo za léta soužení chorobou tak slabé, že nebylo schopno dál pobývat na tomto světě. Chystal jsem se mu podle starého zvyku otevřít lebku, když do Města nebeských výšin po Nilu dorazily současně dvě zprávy. Obě hrozivé. Ze severu přišla zpráva, že Chetité napadli Sýrii a rychle postupují k zemím Dolního Egypta a z jihu, z Vesetu zpráva, že ve městě propuklo povstání, které svrhlo Atona a vrátilo se k Amonovi. V síni nastal zmatek. Dvořané pobíhali tam a zpět, jako by Chetitské vojsko stálo za branami města. Všem bylo jasné, že toto je konec atonovi vlády na zemi. Já si nemohl nepomyslet, že takto si Aton stejně svoji vládu na zemi stejně nepředstavoval, byla to spíše vláda jeho kněží.

Zakrátko sál osiřel, zůstali jsme zde pouze Já, Haremheb, Aj, umírající Achanaton a ti dva poslové. Haremheb je poslal pryč. Achanaton zasténal. Přistoupil jsem k němu a vzal jeho hlavu do klína. Pravil slabým hlasem. " Sinuhete, Ty jenž jsi Osamělý, i já jsem ve své smrti sám. Kde je moje žena Nefertiti, se kterou se nám nepodařilo míti žádného potomka. Jsem sám. Ani Aton, ke mně již nepromlouvá, jako za mého mládí. Zklamal jsem. Egypt na mě nebude vzpomínat s láskou. Prosím tebe Sinuhete, nedopusť aby moje selhání bylo kladeno za vinu Atonovi. Ty jediný jsi mi snad porozuměl. Jeho ..." Větu již nedokončil. Achanatonovův život se naplnil. Skonal v mých rukách. Rozplakal jsem se.

Podle starého zvyku jsem mu otevřel lebku, aby mohla jeho duše opustit tělo. Aj a Haremheb mi byli tichými společníky, pak jsme jeho tělo zavinuli do plátna a nechali ležet na posteli.

Aj s Haremhebem se na sebe podívali a téměř současně oba vyslovili stejnou otázku. "Co teď? Kdo bude vládnout Egyptu?" Nastalo nestoudné dohadování mezi Haremhebem a Ajem o egyptskou korunu. Oba by si ji nejraději nasadili na hlavu, ale naštěstí to jeden bez druhého nemohl učinit. Aj ovládal dvůr a úředníky a Haremheb vojsko. Situace byla neřešitelná, protože kromě Bekanaton, nebylo nikoho, komu by v žilách kolovala božská krev faraónů.

Byl jsem z nich zhnusený. Nad ještě nevychladlým tělem Achanatona se přetahovali o vládu nad Egyptem jako psi o kost. Když jsem pomyslel, že v mých žilách možná koluje královská krev, musel jsem se pousmát.

Najednou se na mne obrátili jako na soudce. "Řekni, ty Sinuhete, který z nás má nést osud Egypta na svých bedrech." Zamyslel jsem se a snad Aton mi seslal dobrou odpověď. "Egypt potřebuje vás oba. Haremheb bude dlouho ve válce a Egypt nemůže zůstat bez vlády. Kromě toho znám jeho tajné city k Bekanaton a tvé Aji ke královské vdově Tij. Myslím že Haremheb musí odjet bojovat za Egypt a aby si byl jistý, že jej nepodvedeš, ožení se s Bekanaton a spolu budou moci zplodit nového faraóna královské krve. Zatím ty můžeš s Tij vládnout Egyptu, tak jako doposud."

Nebylo lepšího řešení, to museli oba uznat. Uzavřeli přede mnou smlouvu v tomto smyslu a já jim byl jediným svědkem.

Pak jsme všichni tři pospíchali do Vesetu. Haremheb cestou posbíral vojska co mohl. Již před Vesetem bylo jasné, co se v městě děje. Nil byl celý zbarvený od krve a krokodýli slavili ohromnou hostinu.

Veset byl v jednom ohni. Již bylo jedno, kdo je stoupence amonovým a kdo atonovým, již proteklo tolik krve a bylo zaseto tolik nenávisti, že spor dvou bohů byl jen malicherností. Násilné řádění trvalo několik dní a Haremhebovi vojáci, kteří nastolovali pořádek, bojovali proti každému, kdo nesložil zbraň. Trvalo jim dva dny, než boje ve Vesetu ustali a další dva dny, než uhasili poslední požár. Veset byl zničený hůře než kdyby tudy protáhlo deset chetitských armád.

Jakmile jsme dorazili do Vesetu, přes haremhebův a ajův zákaz, oba mě měli za důležitého svědka, jsem vyrazil do chudinské čtvrti. Moje kroky vedly ke Krokodýlímu ocasu. Když jsem k němu dorazil, zhrozil jsem se. Hospoda byla vypálená a celá ležela v ruinách. V okolí byla spousta mrtvých těl. Proběhl zde nějaký urputný boj. Padl jsme na kolena a propukl v pláč. Moje nejčernější obavy o Merit a Kaptaha se vyplňovaly. Nepřenesl bych přes srdce, kdyby mě měl osud připravit i o tyto přátele. Proklínal jsem Atona a všechny bohy. Ve svém zármutku jsem uviděl, že okus dál se krčí žebrák, který často vysedával U krokodýlího ocasu a čekal,jestli mu někdo nenalije. Vrhnul jsem se k němu a vzal ho pod krkem. "Znáš, majitele této hospody a tu ženu, co zde nalévala. Co se zde stalo? Žijí ještě?" Úplně se chudák lekl, jak jsem se na něj obořil. "Ano, pane." Odpověděl se strachem. " Byl tu velký boj, ale oni včas utekli, kam to nevím." Jako by mi ze srdce spadl kámen. Podaroval jsem žebráka stříbrným plíškem a rozběhl se po běsnícím Vesetu je nalézt.

Kniha čtrnáctá

Moje první kroky od zbořeniště Krokodýlího ocasu vedly k Domu taviče mědi, kde jsem provozoval svoje řemeslo lékaře chudých. A učinil jsem správně. V jeho zadní části se tísnili Merit, Kaptah a Thovt. Bože jak ten chlapec vyrostl, nyní to byl jinoch, téměř muž.

Dlouho jsem nepoznal takovou radost. Objímal jsem se s Kaptahem i Merit, jako by vstali z mrtvých. Kaptah byl zraněn na hlavě a nadával na chátru zběhlých otroků, kteří touží jen po zlatě. Připomněl jsem mu, že i on byl zběhlým otrokem a proto přestal. Ani jsem je nenechal, aby mi vypověděli své strasti a již jsem je zvedal. Museli jsme se co nejrychleji dostat do bezpečí. Věděl jsem, že až začnou Haremhebovi vojáci čistit město od povstalců, bude lépe ukrýt se v bezpečí. Neboť, když se kácí les, létají třísky. S velkým štěstím jsme proklouzli do přístavu a na Haremhebovu loď. Tam jsem se cítil bezpečně. Ošetřil jsem Kaptahovi jeho ránu, naštěstí to nebylo nic vážného. Nerad bych musel otevírat lebku tomuto starému dobrákovi.

Pak jsme v klidu poseděli na palubě, zatímco se Veset zmítal v bolestech. Rozprávěli jsme o tom, co se nám přihodilo, zatímco jsme se neviděli. O některých věcech jsem musel samozřejmě pomlčet, jako o dohodě mezi Ajem a Haremhebem, nebo domněnce o mém původu. Nakonec jsem se zeptal Thovta na jeho matku, zda o ní něco ví. On na mě hleděl velmi nechápavě. I Merit vypadala napjatě. Tu se Kaptah začal plácat do kolen a hýkat jako kdyby dostal záchvat padoucnice. I Merit se začala smát a Thovt se také přidal, jen já jsem tam seděl a nic netušil. Když byl Kaptah konečně schopen slova, pravil. "Ty jsi mi bystroočko Sinuhete, Barburiáše i Aziru, jsi oklamal, byl jsi nejlepším haremhebovým špiónem a tohle jsi ještě nepoznal? Thovt je synem Merit a také synem tvým." Byl jsem velmi překvapen a nevěděl jsem, co mám udělat. Díval jsem se na Thovta a na Merit, odpověď jsem nedostal. Chtělo se mi křičet a plakat zároveň, objal jsem Merit a pravil. "Dovol, abych se stal tvým mužem." Ona se usmála a přikývla.

Události však braly rychlý spád. Na loď přišel Haremheb a žádal moji pomoc pro své vojáky raněné v boji. Nerad jsem šel, ale takovou službu lékař nemůže odmítnout.

Když se situace ve Vesetu uklidnila a dvůr dorazil za Ajem a Haremhebem, konala se velká svatba. Haremheb si bral Bekanaton, jako potvrzení tajné dohody, co uzavřel s Ajem. Bekanaton nebyla z tohoto sňatku dvakrát nadšená, ale pochopila, že její život je spjat s osudem Egypta a ten ležel Haremhebovi u nohou, protože nikdo jiný se nemohl postavit hrozícímu nebezpečí. Doufala, že se naučí žít s tím hrubým hromotlukem, za kterého Haremheba považovala. I já jsem uzavřel sňatek s Merit a byl jsem nevýslovně šťasten. Bohužel mi štěstí nebylo dopřáno na dlouho. Haremheb si mě vyžádal, abych ho doprovázel na jeho tažení. Znáš Sýrii jako žádný Egypťan, dobrého vyslance budu jistě potřebovat a lékař se jistě bude také hodit. Nechtělo se mi odjet a Merit se na mne velmi hněvala, že ji zase opouštím. Tentokrát jsem ji ani nemohl svěřit do rukou Kaptahovi, neboť ten krátce po našem shledání odcestoval pryč se slovy, že válka je nejen velké vraždění, ale i velký obchod a toho se musí využít. To byla asi pravda, na tyto věci měl Kaptah dobrý nos.

Jediný Thovt měl pro mne pochopení a pravil " Otče jeď splnit svoji povinnost vůči příteli a Egyptu." Já slíbil, že se navrátím, jak jen to půjde. Vyžádal jsem si za své služby u Haremheba zlato a zaplatil Thovtovi školu, aby se mohl učit písmu a vědění.

S Haremhebem jsem cestoval nejprve lodí a pak na voze na okraj pouště, kde se shromažďovala egyptská armáda. Viděl jsem jak vojáci s jásotem vítají Haremheba, jako svého otce. On k nim promluvil. "Mí zasraní rypáci. Jestli si kdo z vás myslí, že je vojákem a že zažil boj, tak dnes uvidí, že tomu tak nebylo. Rabování ve vzpurných Nůbijských vesnicích, potlačování povstání zběhlých otroků ve Vesetu, nebo vzpurných Charibů to bylo tak děsné jako dětské hrátky s kůzletem. Nyní Vás Já Haremheb povedu do skutečného boje a mohu Vám slíbit, moji zasraní rypáci, že až uvidíte nepřítele, většině z vás se udělá tak špatně, že budete litovat, že jste nezůstali doma s lejnem mezi prsty, neboť lejna se vám pohrnou úplně odjinud. A pak přijde jen bolest a strach a smrt. Na tomto místě vám všem můžu slíbit jediné. Ten kdo se otočí k útěku bude mrtev dřív, než by byl stačil nepřítel do něj zabodnout svoje kopí. Sám ho umlátím svými zlatými důtkami k smrti. " Haremheb se odmlčel, mocně si odplivl a vychutnal si zdrcující účinek svých slov. " Ale vy, moji zasraní rypáci, co jsem vyvedl z hnoje vašich kutlochů, kdo z vás přežije, tomu slibuji nezměrnou slávu a bohatství, jaké by se vám nikdy nedostalo, protože já vyhraju. Nejen tuhle bitvu, ale tuhle válku jsem rozhodnut vyhrát a zadupat to plémě chetitské mezi lejna, co se válejí po zemi, neboť tam patří. A kdo se mnou dojde až nakonec, toho odměna nemine. Jako že mým bohem je Hor a Krahujec." Jeho řeč měla velký úspěch, vojáci jásali a řvali. Slibovali věrnost Haremhebovi a prokazovali svoji ochotu ze něj zemřít. "Uvidíme zítra večer. Kolik z vás se ho vůbec dočká." Procedil mezi zuby Haremheb a odešel do svého stanu.

Nepřítel byl blízko. Zvědové to velmi spolehlivě hlásili. Haremheb vedl své vojsko daleko do pouště a navečer se utábořil v širokém údolí mezi dvěma skalnatými pahorky. Místo, aby nechal vojáky po úmorném pochodu odpočinout, nahnal je stavět opevnění. Důstojníci měli své důtky celé od krve, jak celou noc nutili vojáky stavět opevnění. Nerozuměl jsem tomu, proč je tak týrá. Ale Haremheb pravil. "Voják se musí bát svého velitele více než nepřítele, jinak při první příležitosti zběhne. Kromě toho pokud nebudou k smrti vyčerpaní a nebudou mít mozek zastřený únavou, nikdy se proti Chetitům nevrhnou s takovou vervou. Pak je jim jedno zda zemřou v boji, ba je to pro ně vysvobození z útrap. Pak bojují jako správní vojáci a jsou nejstatečnější." Snad Haremheb věděl co činí, neboť na tom závisel i můj život a co na tom, že jsem s ním nesouhlasil.

K ránu bylo opevnění hotovo a Haremheb sešikoval své voje. Jeho hlavním trumfem byli nubijští bojoví sloni. Na hřbetu těchto slonů, byla taková celá malá pevnost a z ní vojáci házeli oštěpy a stříleli šípy. I sám rozzuřený slon dovedl být nebezpečným a rozdupat válečný vůz než bys řekl švec.

Do předu postavil Haremhem nováčky, co ještě boj neviděli, aby nemohli tlačeni zkušenějšími a věrnějšími vojáky dopředu, začít utíkat. Stejně pro něj, zkušený voják prošlý mnoha boji, měl větší cenu než nějaký zelenáč.

S prvními paprsky nového dne se objevil nepřítel. Chetité a vojska krále Aziru několikrát najížděli s bojovými vozy na haremhebovi vojáky a ti se statečně bránili. Nic jiného jim totiž nezbývalo, neboť za nimi byla jen hradba kopí haremhebových nejvěrnějších. Teprve útok těžkých chetitských vozů rozvrátil haremhebovu obrannou linii a proto do bitvy poslal své slony. Jejich účinek v řadách nepřítel byl zničující. Sloni rozdupali vše, co jim stálo v cestě a nerozlišovali vojáky jednotlivých stan. Když už to vypadalo, že Chetité slony přece jenom odrazí, vyjeli do bitvy haremhebovi nejvěrnější. Jejich odvaha a udatnost vlili sílu do již umdlévajících bojovníků a bitva byla rozhodnuta. Nepřítel se dal na útěk. Vojáci se ho jali pronásledovat a dobíjet prchající nepřátele. Haremheb se usmíval a tuto radost svým vojákům dopřál až do večera, pak nechal vojáky svolat zpět.

Poprvé v životě jsem viděl válku na vlastní oči. Myslel jsem si, že po svých zkušenostech z Domu smrti, dalekých cest i vesetských bojů jsem již uvykl všemu, přesto mne krutost války překvapila. Tam kde skončila práce vojáka, začala práce moje, práce lékaře. Bylo nad lidské síly pomoci všem, co to potřebovali a tak jsem pomáhal jen těm, co měli naději na záchranu, tak si to přál i Haremheb.

Jak Haremheb řekl svým vojákům, tohle byla jen první bitva. Kolik jich následovalo jsem nepočítal, ale dlouhé tři roky bojoval Haremheb v Sýrii proti Chetitům. Na jejich stanu se přidala i Babylónie, ale Haremheb se svými vojáky držel ochranou ruku nad Egyptem, aby nepoznal hrůzy války. Haremheb si v Egyptě bez výhrad bral zlato i měď, obilí a další zboží a Egypt zoufal, že ho Haremheb zničí. Ale bylo tomu naopak, bez Haremheba by Egypt již dávno trpěl pod koly chetitských vozů.

Po třech letech Haremheb dobyl celou Sýrii a hrozilo, že vstoupí do země Chetitů a ti konečně svolili uzavřít mír. I Haremheb byl unaven válkou a toužil se navrátit do Vesetu za svojí ženou. Mír byl podepsán a Sýrie připadla Egyptu jako v dřívějších časech. Ve všech dobytých městech zřídil Haremheb vojenské posádky a pevně svoji moc v Sýrii upevnil.

Kaptah celou tu dobu pracoval pro Haremheba a stal se hlavním zásobovatelem jeho vojska, za to si vymínil že bude jediný, kdo bude moci skupovat od vojáku jejich válečnou kořist. Nedovedete si představit, jak neskutečně na tomto krvavém obchodě Kaptah zbohatnul. Nenašlo by se po celém Egyptě bohatšího muže než byl Kaptah. Přál jsem mu to z celého srdce.

Vyprávění patnácté

Ve válce s Chetity jsem poznal tolik lidské zloby, zášti a utrpení, že mé vlasy dočista zešedivěly. Měl jsem pocit, že se již nedovedu radovat a jedinou mojí nadějí bylo, že se mohu vrátit k Merit a Thovtovi. Věděl jsem jak moc mně potřebují, ale opustit Haremheba jsem nemohl, byl by mi to patrně ani nedovolil. Psal jsem jim každý týden dopis a s nadějí očekával jejich odpověď. Zajásal jsem, když mi první list napsal Thovt sám a zároveň jsem litoval, že ho nemohu učit sám. Poté, co Harembeb podepsal mírovou smlouvu, nečekal jsem ani okamžik a rozjel jsem se domů. Ano po tolika letech jsem opět měl místo, které jsem mohl nazvat domovem. Doufal jsem, že tentokrát se vracím již definitivně. Merit a Thovt mě srdečně přivítali v mém domě, kdysi patřící taviči mědi. Já na něj vyvěsil lékařské znamení a začal léčit chudé. Po tom, co jsem ošetřoval jen vojáky zraněné v boji, to byla opravdu krásná práce. Maloval jsem si, že takto i dožiji.

Na dvoře se také mnohé změnilo. Umřela Tij a celý dvůr si oddychl, neboť před ní si nemohl být nikdo až do konce jejích dnů jistý. I Aj za poslední roky velmi sešel a opuštěn od Tij, která ho předešla do říše mrtvých se užíral za své špatné činy. A že jich nespáchal málo. Nakonec propadl představě, že mu je usilováno o život a o bohatství, které během svého bídného života získal. Ukrýval se ve svém paláci s nikým nemluvil a nikomu nevěřil. Nakonec ho našli mrtvého, jak se ukrývá pod postelí. Zemřel přirozenou smrtí a jeho obavy byli liché. Bájný poklad, který za svého života nashromáždil, ovšem nikdo nenalezl a kde ho ukryl si s sebou Aj odnesl do říše mrtvých.

Jediným vládcem Egypta se stal Haremheb. Zdálo se že se smířil i se svou ženou Bekanaton, která mu dala syna. Budoucího faraóna s božskou krví .

Všichni ovšem zapomněli na Nefertiti. Manželku Achanatona. Ona sama pocházela z rodiny spřízněné s faraóny a ještě její sňatek s faraónem ji činil nejvíce vhodnou osobou pro to nést korunu Egypta. Nefertiti se velmi obávala své tchýně Tij a měla k tomu jistě dobrý důvod. Po její smrti jí však otrnulo a začala usilovat o svoje právo. Oporu nalezla v Amonových kněžích. Ti mohli svobodně opustit své úkryty a opět obětovat Amonovi. Jejich síla byla posilněna příkořími, která protrpěli a rostla do ještě větší síly než předtím. Amonovi kněží se dohodli s chetitským princem Šubattu, pokud si vezme za manželku královskou vdovu Nefertiti. Stane se faraónem a jeho potomci vládci Egypta. Tak by dosáhli Chetité toho, co se jim nepodařilo silou.

Náhodou se však Haremhebovi podařilo zachytit tajnou zprávu a na celou věc přijít. To byl již Šubattu na cestě do Egypta. Bylo tedy třeba jednat co nejrychleji a co s největší obezřetností, neboť další krvavou válku si nikdo nepřál.

Haremheb za mnou přišel ještě toho dne v noci. "U všech zasraných rypáků, vstávej Sinuhete, nebo se nilští krokodýlové zase nohou chystat na velkolepou hostinu." Probudil mě. Polekal jsem se, co se to děje a nechal si od něj vše vyprávět. Pak jsem pravil. "A co žádáš ode mne Haremhebe?" " Musíš jít k princi Šubattu napřed a musíš mu zabránit, aby vstoupil do Egypta. Musíš ho otrávit, ale tak aby nikdo nic nepoznal." Hněval jsem se na Haremheba, co po mě žádá. "Nemohu zabít člověka, který nic neučinil. Jsem lékař a ne vrah. Toho po mě nežádej, Haremhebe. Kromě toho jsem již starý a moje údy slabé na takovou cestu. Moje srdce touží zůstat zde se svým synem a ženou." Haremheb se zamračil a pravil. "Doposud jsem tě žádal jako přítele, aby jsi to učinil pro mně a pro Egypt. Ale nyní ti to nařizuji jako vladař Egypta a chceš-li, aby tvoje rodina měla kousek klidu, učiníš tak. Neboť neznám nikoho jiného, kdo by tento úkol dovedl splnit." Nemohl jsem odporovat, ale moje přátelství s Haremhebem vzalo za své.

Ještě té noci jsem opustil Veset a jako již tolikrát plul po proudu Nilu. Tentokrát, aby se ze mně stal úkladný vrah.

Najal jsem si nosítka, neboť na voze nerad cestuji a nechal se nést napříč pouští vstříc chetitskému princi. Zastihl jsem ho s jeho poselstvem poblíž Gazy. Představil jsem se jako lékař Nefertiti, což byla mimo jiné pravda a tvrdil jsem, že jsem jej přijel přivítat a dělat mu průvodce. Šubattu byl potěšen zájmem a velmi mile mě přijal. Znal mne již z dřívějších dob, kdy Haremheb válčil s Chetiti. Jednal jsem s ním o podmínkách míru.

Měl jsem ďábelský plán, jak prince otrávit a začal jsem na něm hned pracovat.

Věděl jsem, že okolo Gazy jsou studny se špatnou vodou, která snad každému způsobuje potíže s trávením a tak jsem pohlédl na prince a pravil jsem. " Drahý princi, odpusť moji troufalost, ale moje oko lékaře na tobě poznalo začínající neduh. Vím, že mužové chetitští jsou stateční a z takových věcí si nic nedělají, ale poušť a její nemoci jsou zrádné. Nechej svůj neduh vyléčit svým lékařem." Princ se udivil mému umění, že jsem poznal jeho potíže, aniž by si jich všimnul někdo jiný. A prosil mne, abych ho léčil. Já předstíral, že nechci urazit jeho lékaře, že on ho také uzdraví. Nakonec jsem souhlasil, že budu postup jeho lékaře konzultovat. Jeho lékař mu připravil lék, který zabrání tomu, aby z těla na záchodě cokoliv vycházelo. Poradil jsem mu, ať ho připraví silnější a naznačil jsem svoji obavu z princovi nemoci.

Večer, když mě Šubattu hostil, předstíral jsem, že mi nechutná víno a že bych rád pil své. Princ souhlasil, že rád ochutná egyptská vína. Moje víno bylo ale otrávené pomalým jedem. Nechal jsem prince rozlomit pečeť vína z faraónových sklepů a pil jsem ho spolu s ním, abych neupadl v podezření. Velmi jsem se strachoval o svůj život, ale neznal jsem jiný způsob. Tak jsme vypili celý džbán a princ se přátelsky vyptával na zvyky egyptských žen, neboť nechtěl svoji manželku zklamat. Já s ním jako přítel rozprávěl a při tom mu podával otrávený pohár. Již nikdy nebudu moci pomyslet na Atona s čistou myslí, neboť tato moje vina je stejně hrozná jako smrt mých rodičů. Učinil jsem tak pro Merit a Thovta a pro jejich klid.

Když byl džbán prázdný a podělili jsme se o něj rovným dílem, předstíral jsem opilost a dovolil se jít spát. Ve svém stanu jsem požil hořký lék a několikrát si vyprázdnil žaludek, abych dostal onen jed ze svého těla. Stráže mysleli, že jsem přebral vína, a tak jsem nebyl nijak podezřelý. Ráno bylo princovi, který měl jed stále v těle, neboť po tom léku co mu podal jeho lékař nemohl vykonat potřebu, špatně. U jeho lůžka stál jeho lékař a jeho stav sváděl na onen neduh, na který jsem upozorňoval. Ještě tři dny pomalu princ umíral a jeho lékař se ho snažil zachránit. Já jsem mu radil, co má dělat a když princ umřel potvrdil jsem, že pro jeho záchranu učinil vše, co bylo možné. On mi byl velmi vděčný, neboť se bál, aby za smrt prince nebyl potrestán. Mě bylo špatně sama ze sebe. Zachoval jsem se jako úlisný vrah a zrádce, neboť princ mě považoval za přítele.

Vrátil jsem se do Vesetu a zpravil Haremheba o splnění svého úkolu. Haremheb blahořečil mému umění a chtěl mě obdarovat spoustou zlata. To jsem ovšem nepřijal.

Kniha šestnáctá

Tato kniha je poslední. Ve svém psaní jsem dospěl až do konce svých dnů. Po té co Haremheb zabránil Nefertiti, aby ho připravila o vládu nad Egyptem, nechal se sám prohlásit za faraóna, aby nikdo jemu ani jeho synu nemohl toto důstojenství vzít.

Člověk se velmi změní, když dostane moc. Dlouho jsem si myslel, že Haremheb zůstane tím statným a upřímným mužem, jak jsem ho poznal v mládí. Bylo ode mne pošetilé myslet si, že se člověk během života nezmění.Haremheb se velmi bál toho, aby nebyl nařčen, že není skutečný faraón, protože nebyl z božské krve faraónů. Chtěl, aby se zapomnělo na minulost a převratné události jichž jsem byl svědkem.

Přikázal tedy všem písařům a kameníkům, aby ze všech svitků, sloupů a nápisů vymazali jména špatného faraóna Achanatona, jeho pošetilého Boha a jeho velekněze Aje. A tak se i stalo, nikdo nesmí vyslovit Atonovo jméno a vzpomenout na Achanatona. Nikdy jsem toto nařízení neplnil a měl jsem proto spoustu problémů, ale nemohl jsem žít ve lži.

Abych Haremhebovi nekřivdil, byl dobrým faraónem. Nedopustil, aby moc bohatých, nebo moc nějakého boha příliš vzrostla na úkor chudých a obyčejných. Držel nad Egyptem ochranou ruku a nedovolil žádnému nepříteli jej ohrozit. Lidem se za Haremheba žilo dobře.

Nechtěl jsem již být zaplétán do sporů mocných a Thovt byl dostatečně starý, aby začal žít svůj život, proto jsem se s Merit odstěhoval pryč z Vesetu. Usadili jsme se v pouštní oáze, kde nyní sedím a píšu tyto knihy. Činím tak proto, aby zůstala alespoň nějaká vzpomínka na Achanatona, kterého jsem měl rád a zemřel v mých rukou. Aby se nezapomnělo na Atona, který je mým bohem, ačkoliv mnoha lidem jeho jméno přineslo neštěstí. Není to ale Atonova vina, ale vina nás lidí, kteří dokážeme i tu nejsvatější věc zneuctít a pošlapat.

Takto spokojen, jsem lékařem pro tuto oázu a zastavují se zde pro radu i kočovné kmeny prohánějící se pouští jako vítr. Občas pomohu karavaně kupců. A život mi oslazují nejen místní datle, ale i moje Merit.